Riesling z Pfalze a fajn Charta z Rheingau

Otevřel jsem další ze sbírky / průřezu produkcí od Weingut von Winning (web) z Deidesheimu, další Erste Lage a tentokrát to byl Riesling Rupperstberger Reiterpfad 2020. Jde o dalších ze skvělých poloh v oblasti Pfalz, u Rupperstbergu na úpatí pohoří Haardt, poloha výrazně vápenitá v kombinaci s pískem a pískovcem různých barev. Dost zajímavá a velmi charakterní vína odtud dělá třeba Acham-Magin nebo Christmann. Poprvé byla zmíněna už v roce 1673 jako Rutterpfad, jméno dost možná vychází z cest či jejich křižovatky, kterou zde měly roty římských vojsk. Poloha je to dost velká a kvalita se v jejím rámci liší, nejlepších části mají potenciál dávat jedna z nejlepších vín oblasti na úroveň Großes Gewächs, ale většina samozřejmě. Von Winning disponuje vinicemi v různých částech, ty „slabší“ upotřebí ve vesnických vínech a směsích, top hrozny jdou do tohoto Erste Lage. Z jedné z nejzajímavějších částí také dělají pozoruhodný Pinot Noir. Ryzlink kompletně připravují, včetně kvašení, v dubových sudech jednou a více použitých a nechávají rok ležet na jemných kalech. Láhev těžší pistole, kovová záklopka a celokorek. Spíše světlejší citronová barva. Tohle víno je praktickou ukázkou uměřenosti a elegance. Mladistvá, zajímavá, jemnější florálně-žlutě ovocně-krémová vůně s dotykem kořenitosti, až lehce exotické ovoce ale nic expresivního. Suché, velmi pěkná kyselina a decentní ohlazujícídotyk cukru, středně plné, jemné ale postupem času se hlásí o slovo citrusová svěžest a křídová mineralita, slušně dlouhé, dokonale vyvážené. Tak nějak… správné. Na první dojem jasně špičkové bílé, které se nesnaží nějak vnucovat, ale prostě to v něm vidíte. U nás stojí pětikilo, vozí WineGeek.

Dvě šumivá vína ze Sussexu

Postupně jsem se propil degustačními sety několika moravských a slovenských vinařství (Dog in Dock, Mühlberger, Jurečka, Vilavin, Zlatý roh…) a nějak se z toho snažím zpracovat výstupy na blog. Snad se mnou budou mít ještě trpělivost, když se dneska budu věnovat… anglickým bublinám :-) Mám je rád a velkou budoucnost jsem jim věštil už více než před dekádou, měl jsem tu zápisky ze srovnávacích degustací i o jednotlivých lahvích. Mezi značky nejznámější a nejslavnější určitě patří Nyetimber (web) ze Sussexu, nově dokonce mají pro své bubliny apelaci (PDO Sussex Sparkling Wine, psal jsem). Jejich portfolio se postupně proměnilo a dnes už evokuje klasické šampaňské domy – přes vstupní suché neročníkové („víceročníkové“, zní to lépe a spousta vinařství na tom teď trvá) bílé a růžové a demi-sec (nějak se teď vrací) k ročníkovému dlouho na kalech vyzrávanému Blanc de Blancs, specifickému vínu z jediné vinice Tillington a také prestižním cuvée opět v bílé a růžové a naceněných na úrovní špiček z Champagne. Já otevřel vlajkovou loď v podobě základu Classic Cuvee Brut (dříve bývalo ročníkové, poslední byl 2010). Podobně jako jiní kvalitní producenti uvádějí na lahvi kód, díky kterému si můžete o své lahvi zjistit spoustu detailů, aniž by „mátli“ běžného zákazníka několika různými datumy a dalšími technikáliemi přímo na vinětě.

Dvakrát Riesling ze střední Mosely

Plnil jsem kalendář aktuálními ochutnávkami (pište pokud něco pořádáte či o zajímavé degustaci víte!) a narazil také na vinařství Weingut Bastgen (web) z Monzelu, s většinou vinic okolo obce Kesten, střední Mosela. Necelých pět hektarů, z většiny Riesling (ale experimentují třeba s odolnými jurskými červenými hybridy) a starší keře na terasách strmých břidlicových svahů, už přes deset let v certifikovaném bio a také členy Bernkasteler Ring. A čistě jedou i ve sklepě. Rozepíšu se o nich určitě víc časem, degustace mi vlastně jen připomněla, že jsem od nich nedávno měl jedno víno. Nešlo, jak je u mne obvyklé při oťukávání producenta, o jejich základ, ale naopak o vrcholné suché přivezené návštěvou. Konkrétně mladý Kestener Paulinshofberger Riesling Trocken Grosses Gewächs 2019. Jde o jejich top selekci z vinice, kvasí spontánně a dlouho do jara, školeno v tradičních foudres. Paulinshofberg je jakési východní prodloužení Braunebergu a jeho špičkových vinic, i tato poloha (hlavně její střední část) byla dříve považována za výjimečnou a díky novým aktivitám vinařům jako Fritz Haag se o ní asi zase bude mluvit více. Víno je aromaticky dost výrazné, s efektním žlutým ovocem do zralých meruněk a až tropika, mučenka a tak, s citrusovou a kouřovou linkou. A také krémovo-kořenito-vanilkovou, skoro jsem měl až dojem, že muselo být školeno v menších/novějších dubových sudech. Suché, s bezva kyselinou a intenzitou a koncentrancí, mladičké ale vlastně docela přístupné, se zralou žlutou sladší ovocností, slanou minerální linkou a fajn délkou. Výrazný, hodně až nečekaně líbivě efektní Riesling, jen co je pravda. Dováží Vinospol. Těším se na další kousky.

Dvakrát moravský bio Pinot Noir

Před dvěma lety jsem se tu v článku zmiňoval, jak moc mi chutnal (a v té době ještě nenalahvovaný) Pinot Noir 2019 z vinařství Krásná Hora (web). Zakoupil jsem potom dva, tři kartony domů a spoustu lahví už vypil, ale mám dojem, že o víně vlastně už pak nikdy nepsal. Další láhev padla včera s přáteli na večeru s deskovkami (pokud je někdo fanouškem, tak rozšíření Vzestup Iksu ke hře Duna: Impérium z toho dělá mnohem komplexnější a zábavnější záležitost bez které to za mne už ani nemá cenu hrát a upřímně mám dojem, že původní verze byla o tohle úmyslně osekána, aby rozšíření prodali co nejvíc %-)) a furt je to moc dobrý. Světlejší opalizující jahodově červená barva. Docela voňavé, do červeného ovoce jako třešně a jahody, v aktuální nazrálejší podobně také sušeně-květinová a bylinková linka, dřevo krásně zakomponované. Čisté, suché, středně plné, šťavnaté, třešňovo-jahodové a lehce zemité, se spíše uhlazenými tříslovinami, výborně pitelné, zábavné. Stále mne dost oslovuje! :-)

Čtyřikrát z Krasu od Castello di Rubbia

Ke konci července dorazila do Prahy, spíš tak trochu na výlet/dovolenou s dcerou, Nataša Černic z vinařství Castello di Rubbia (web) ze San Michele del Carso. Tedy provincie Gorizia, oblast Friuli-Venezia Giulia. Ale když už tu byla, zúčastnila se s dcerou dost zajímavé degustace u dovozce Alifea. Několik jejích vín bylo doplněno dalšími „naturálkami“ a v přátelské atmosféře a mnoha různých jazycích jsme si popovídali o jednotlivých vínech, co nás na nich (ne)baví a tak podobně. Vinařka tedy byla zároveň středem pozornosti i dalším degustujícím u vín co sama neznala, podnětné. K ochutnání bylo vícero povedených kousků a k některým se ještě asi vrátím, ale dnes bych se chtěl věnovat právě těm od Nataši. Vlastně jsem o vinařství psal už před sedmi lety a tolik se nezměnilo. Renovace hradu pokročila, vinice mají stále stejné a vedené ekologicky, odrůdově stále především Vitovska, Terran and Malvasia Istriana, vína nedělají příliš (20 tisíc lahví z 13 hektarů vinic s hustotou i k 10 tisíci keřům; s vedením jim pomohli Simonit & Sirch) ale věnují mu spoustu času a na trh nepouští žádné mlaďochy. Fermentace spontánní, macerace krátké i velmi dlouhé (3+ měsíce), zrání hlavně v sudech ze slavonského dubu, aditiva žádná krom trochy síření, lahvování bez filtrace. Normálka ;-)

Mirco Mariotti a písečné bubliny

Člověk míní, žízeň jiných mění. Na včerejší Družstvo jsem za sebe zařadil moc fajn šumivé víno a z vinařství si na degustaci domů zakoupil další mixovaný karton. Nakonec ale dorazilo tolik lidí, že jsem chtě nechtě musel nachladit i své vzorky. Sice se mi při servisu samozřejmě podařilo ochutnat, ale poznámky z toho úplně nemám. Co naděláte. Zmíněné vinařství je Azienda Agricola Mirco Mariotti, jeho viněty s terčíkem jsou celkem instagramovým miláčkem, s podtitulem I Vini delle Sabbie, tedy vína z písků. A to je přesné. Jsme v oblasti Emilia-Romagna, konkrétně v DOC Bosco Eliceo, což je apelace kterou významně pomohl prosadit právě otec současného vinaře. Někdy jen zhruba 300 metrů od Jaderského moře, jedna z jejich nejzásadnější vinic se nachází dokonce přímo v Natura 2000 chráněné oblasti zvané Duna di San Giuseppe. Staré keře, včetně staletých, rostoucích opravdu v písku. A díky tomu pravokořenných, před révokazem v bezpečí, výpadku keřů dělá hřížením těch původních.

André Hugel, GC Pinot, nová kampaň domácích vín, Vinař roku a viněty s Hitlerem

Dvě zprávy z Alsaska, na úvod jedna smutná. Ve věku 92 let, po komplikacích následujících nákazu covidem, zemřel André Hugel, jedenáctá generace slavné vinařské rodiny z Riquewihru. Studoval v Beaune a Geisenheimu a krom vinaření se hluboce věnoval historii, k tématu okupace Alsaska Německem napsal dokonce dvě knihy. Krom vlastních skvělých vín přispěl v oblasti k oficiálnímu uznání kategorií sladkých vín Vendange Tardive a Sélection de Grains Nobles. Ač vinařství již nějakou dobu řídí generace dvanáctá a třináctá (Marc, Marc-André a Jean-Frédéric Hugel), André byl do posledních dní v podniku stále aktivní. Dejte si skleničku dobrého alsaského ryzlinku a zavzpomínejte…

Mencía, dva ryzlinky a Côtes du Rhône

Stále ještě mne neopustila snaha neustále objevovat a zkoušet nová vína, ale přiznávám mnohem více než dříve kupuji ta, která mne osloví, v kartonových počtech a užívám si pak v poklidu bez většího zkoumání a datlení poznámek. Tedy krom případů, že víno otevírám třeba po několika letech :-) A sem píšu tedy spíše o vínech úplně nových, případně aktuálních ročnících něčeho, co jsem už popisoval dříve. Ale někdy mám prostě chuť připomenout lahve, které mne znovu o svých kvalitách přesvědčily. Třeba Adega Algueira Mencía Joven 2019, o té jsem psal zde. Nijak tmavě rubínové v barvě. Stále čerstvé, trochu masité, příjemně kořenité, peckoviny na pomezích červených a tmavých, kamenitost. Fajn kyseliny, šťavnatost a pitelnost, červené peckoviny, vyváženost, kamení, dobrá délka. Takový docela klasický představitel odrůdy v její povedenější ale ne velké podobě a kategorie „není jednoduché udělat víno takhle jednoduše přístupné a fajn“ :-) Bavilo možná víc než napoprvé.

Grüner Silvaner od Knewitzů

Původně jsem na dnešek připravoval úplně jiný příspěvek, ale před uveřejněním jsem vyfotil dnešní večerní láhev se západem slunce a řekl si… dnes to bude blogísek. Letní kýčovitá fotka je vše, co dostanete! No dobře, k tomu vínu něco málo taky napíšu, nedá mi to. O Weingut Knewitz z Appenheimu v Rheinhessen už jsem se tu zmiňoval, pak jsem tu psal ještě o jejich bublinách a nepsal o dost příjemné růžovce, brzy otevřu znova tak třeba potom. Dnes ale padla volba na jejich interpretaci Grüner Silvaner, tedy Sylvánského zeleného, v mladičkém ročníku 2021.

4x bubliny od Bortolin Alessandro

Dostal se mi do rukou degustační set čtyř různých bublin od Azienda Agricola Bortolin Alessandro (web). Jsme v rodinném podniku sídlícím v Santo Stefano na okraji Valdobbiadene a řeč tak bude o proseccu, ze srdce jeho produkce a tamních dost efektních strmých svahů obdělávaných povětšinou čistě ručně. Takže žádné industriální prosecco z planin :-) Mají 11 ha, ze kterých připravují několik různých šumivek (včetně nejslavnější polohy Cartizze) a trochu tichého. A také tradiční stáčenky, dnes už víc než do demižonů a kanystrů spíš do velkých bag-in-boxů. Upřímně tohle se teď vrátí, pro běžná vína, ze hned několika různých důvodů. Cena bude hrát velkou roli, stejně jako praktičnost a ostatně i ekologie, sklo má velké nároky. V bagu se stále více objevují i natur vína, od čím dál známějších jmen a v nabídce prestižních prodejců. Ale to je zase jiné téma, zpět k bublinám, jejichž tlak přeci jen láhev vyžaduje :-)

Bianco di Ampeleia a pozvánka na Družstvo

Jedním ze zajímavějších vín, a lahví mimo síť supermarketů ale z lístku fajn restaurace, které jsem teď v Itálii vypil, bylo Bianco di Ampeleia 2020 (web). Biodynamické Demeter certifikované Toscana Bianco, v drtivé převaze z odrůdy Trebbiano doplněné o odrůdy Malvasia Bianca a Ansonica, ze společných namixovaných výsadeb na jílu a vápenci. I sklizeno najednou a kvasí společně, po zhruba týden i v kontaktu se slupkami, a zraje nějakého půl roku jen v betonu. Lahvováno nečiřené a nefiltrované, celková síra jen 23 mg/l. O vinařství už jsem se tu zmiňoval, společně s přáteli za ním stojí královna odrůdy Teroldego Elisabetta Foradori, která se rozhodla „sestoupit z hor blíž k moři“ :-) Ale za vína je zodpovědný a plně je vytváří Marco Tait. Víno je v barvě výraznější, takové matnější žluto-oranžové. Ve vůni poměrně výrazné, kombinace podzimního sadu s florálními tóny a středomořskými bylinkami, trochu citrusová kůra, zábavné. V chuti úplně suché, s fajn kyselinou a poměrně lehké (jen 10 % alkoholu!), ale má to zároveň důraz, lehkou svíravost a dotyk tříslovin, opět malvice a bylinky, slušná struktura a délka. Zábavná věc, v letním vedru a s výhledem na moře jsem pil s velkou chutí, ale našel bych pro to využití i na podzim doma :-)

Elegantní Riesling a příjemný Silvaner

Přiznám se, že mi to v tomhle počasí moc nemyslí. A spíš než víno, i kdyby to měl být Riesling nebo nějaké bubliny, mne láká pěkně orosená jedenáctka ležák. A studený čaj :-) Ale že jste to vy, tak poznámky ke dvěma lahvím dneska odhrnu. V rámci propíjení-se celou řadou jejich ryzlinkové produkce jsme otevřeli mladý Königsbacher Ölberg Riesling 2020 z Weingut Von Winning (web). Erste Lage a jedna ze špičkových vinic oblasti (i když menší přilehlý Idig si považují o trochu více), s vápenitými slíny, vápencem a docela velkým podílem červeného pískovce. Spíš než nějaký prudký svah je to skloněná plošina. Jméno, Olivová hora, nese po malé kapličce na kopci, ve které se nachází obraz Krista na hoře. Víno kvasí v pětistovkách dubových sudech. Citronová barva. Čerstvá, svěží aromatika, limetková s linkou kouře, se zajímavou herbálnější linkou a dotykem dřeva. Suché ale s dotykem cukru, s fajn kyselinou ale nic přísného, koncentrované ale nic přestřeleného, zakulacené ale k tučnosti má daleko, s citrusovou a zrale peckovinou ovocností. Fajn kombinace bohatosti a uměřenosti, uhlazenější, jemnější a docela elegantní. Přiznám se trochu větší přísnost mi nevadí a klidně bych snesl o kousek vyšší kyselinu, ale víno jsem si dost užil.

Na vrchol s lahví starého pinotu od Judith Beck

Mám rád příjemná vinná překvapení. Ostatně kdo, krom nudných patronů, co chtějí mít vše vždy nalinkované a vědět najisto, ne? Byl jsem včera na pikniku s kamarády a objevila se tam dost nečekaná láhev. Blauburgunder od Judith Beck. O vinařství jsem tu psal několikrát, více třeba zde, a měl tu články k mnoha jejich jednotlivým vínům. A manžel Judith teď dělá i pivo :-) Vinařství jsem „objevil“ při cestě do Burgenlandu v listopadu 2011 a nejstarší vína, která od nich tenkrát ochutnal, byla z vyšších řad ročníku 2007. A působila mladě a s velkým potenciálem dalšího zrání. Včerejší Rulandské modré bylo ovšem z ročníku 2002! Šlo o první či druhý ročník, který Judith dělala poté, co od otce vinařství převzala, a také zahájila přechod vinic na bio a biodynamiku. Ve sklepě vznikalo asi ještě s otcovou pomocí, naplno to měla v rukou od roku 2004, ale přesto jde již o její víno. Na lahvi nejsou žádné detaily k tomu, jak víno vzniklo, ale předpokládám (soudě dle pozdějších pinotů) původ z většiny v trati Schafleiten. A zároveň, oproti pozdějším a současným inkarnacím vína, trošku větší podíl nových malých sudů. Však to nebylo dlouho poté, co se vrátila z praxe ve vinařstvích jako Cos d'Estournel v Bordeaux, Braida v Piemontu či Errazuriz v Chile :-)

Svět vína je zas o něco chudší…

Bylo jen málo vlivnějších vinných kritiků a odborníků. A nejde jen o to, že by dlouhá léta úspěšně střílel body či hvězdičky a degustační poznámky. Jeho expertíza ohledně Burgundska a literatura, kterou k tématu napsal, se stala de-facto standardem pro studium regionu a základem knihovny každého burgundofila. Ostatně se do Burgundska i „na důchod“, pravda literárně stále aktivní, odstěhoval. Původně chtěl být kuchařem, ale osud jej zavál do Bordeaux a navždy změnil jeho směřování. Stvořil skvělý materiál i k této zásadní oblasti, ještě než se začal intenzivně věnovat Burgundsku, ale pro něj prostě bude vždy známější. Vydal 241 čísel časopisu The Vine věnovaného velkým vínům, pravidelně publikoval v časopise Decanter a byl držitelem francouzského titulu Chevalier de l’Ordre du Mérite Agricole. V březnu také oslavil padesát let coby Master of Wine a na cestě k titulu pomohl svými zkušenostmi mnoha dalším. Po dlouhé nemoci ve věku 81 let zemřela jedna z největších osobností světa vína, Clive Coates. Pohřeb se bude konat 8. srpna v Lyonu.

Oliváč s 99 body, hodnocení a srovnávání

Připravuji pro jeden časopis článek o bodech, jak fungují soutěže a co (ne)znamenají medaile na lahvích. Vlastně jsem si u toho uvědomil, že je občas odsuzuji asi trochu povýšeně, aniž bych dostatečně viděl, jak pro někoho (i z řad zákazníků, nejen producentů ;-)) mohou být reálně užitečné. Mám prostě jiné požadavky, jsem ochoten investovat čas do průzkumu a ve víně se orientuji dost na to, abych si pro sebe uměl najít odpovídající flašku bez nutnosti nápisu 94/100 či medaile. Ač nepopírám, že na názor několika málo kritiků, jejich popisů a expertízy, dost dám a důvěřuji jim. Nebo už u nich alespoň dokážu lépe odhadnout, jak přibližně se jejich popis a hodnocení transponuje do mého vlastního zážitku z obsahu lahve. Vlastně tohle píšu proto, že na dovolené v Itálii jsem na hlavním trhu v Livornu koupil ve specializovaném stánku láhev s 99/100 jako ten úplně běžný zákazník, co se nechal prostě zlákat body. Jenže… obchodník mi dal navíc ochutnat! A v lahvi nebylo víno, ale podle hodnocení tradičního průvodce Flos Olei nejlepší extrapanenský olivový olej světa pro rok 2022.

Ovíněný zpět z Itálie

Zpět z dovolené s rodinou a přáteli v Itálii a připraven vám opět dodávat články o víně a věcech okolo :-) Naplněn novými zkušenosti (nedávejte dětem tuňákovou majonézu, oblíbí si ji více než kečup) a zážitky (třeba že je možné dorazit uondaní v noci s dětmi do hotelu v Livornu a zjistit, že vám zrušili rezervaci, a ještě se diví že se divíme když nám přece „před hodinou poslali e-mail“). Opět jsem si ověřil, a tohle selhání tím zrovna nemyslím, že některá italská specifika prostě nevyhovují mé mentalitě. A samozřejmě jsem si vzpomněl na scénu z Dobrého ročníku… protože jsem to samozřejmě já, kdo nezapadá do tamního prostředí :-) Během pobytu jsem toho vypil… docela dost. Ale poznámky jsem si příliš nedělal, ve výsledku snad jen asi ke třem vínům a z toho v jednom případě šlo o pěstitelské Champagne ze solery, které jsem v té restauraci „prostě nemohl nechat“. Ale o tom třeba někdy příště.