Včera jsem vyrazil do observatoře na Žižkovském vysílači na degustaci šesti rakouských producentů, zastoupených přímo vinaři, kterou pořádal dovozce Umění vína. K tématu, respektive některým z vinařství, tu budu mít časem samostatný článek. Dnes jen dvě lahve a z toho jedna vlastně bez větších degustačních poznámek. Jen dva takové dojmy, co mám potřebu teď odvalit. Ale vydržte to se mnou, občas mám snad i smysluplné texty :-) Začneme ve Weingut Anita und Hans Nittnaus (web), u burgenlandské biodynamické klasiky, ale s víny v podstatě tradičního střihu. A teď přichází nová generace, synové Martin a Andi a jejich sestřenice Lydia. A do zažitých tónů přinášejí trochu toho punku. Z části za to určitě může právě Lydia, která je dcerou protestanské pastorky a, aby to bylo netradiční ještě trochu víc, tak její otec pochází ze severovýchodní provincie Papuy-Nové Guineje, Nového Irska.
V roce 2019 společně založili jakýsi „alternativní label“ v rámci zavedeného vinařství, kde si hrají s amforami, víny bez síření, macerací a tak podobně. Ptal jsem se, jak to rodina snáší, a dostalo se mi odpovědi, že… se je učí akceptovat. A důležité pro rodiče je, že jsou vína čistá, žádné myšiny a těkavky, takže jde spíš o otázku vkusu než že by jim mohli o hlavu omlátit neschopnost. Což mi přišlo fakt hezký. Na ochutnávce byla z jejich produkce k ochutnání Manila Grüner Veltliner 2020, což je víno sedm dní macerované, vyzrávané v amfoře, nesířené a nefiltrované. Opalizující, pikantní, lehkonohé (méně než jedenáct alkoholu), šťavnaté, s kombinací grepu a herbálnosti a slanosti a děsně zábavné.
No a druhé téma je Frankovka. Na degustaci byl také Herbert Triebaumer z vinařství Ernst Triebaumer (web) a mimo jiné představil i Blaufränkisch Ried Mariental 2019 a také 2012. Upřímně u některých starších ročníků jsem měl pocit, že trošku moc šlapou na plyn se dřevem, ale tady… no… prostě někdy je hezký si ochutnat odrůdu v podobě, kterou lze bez jakéhokoliv váhání označit ze velké víno se vším všudy. Tahle Frankovka ukazuje, kam až může odrůda – v rukách špičkového vinaře a z neméně kvalitní polohy – dospět. Obcházel jsem tam s vínem ve sklence, dobrovolně přiznávám že jsem si ho šel v závěru i „připomenout“, koukal na Prahu z výšky a kontemploval nad tím, jak jsou jiné levnější Frankovky skvělé zas úplně odlišným způsobem. Jak se vyplatí spíš krabice téhle či oné než jedna láhev Marientalu. A jak bych někdy raději tu jednu láhev Marientalu. A taky že možná v zimě zmrznu, ale teď se mám ještě dobře, když řeším podobné kraviny. Pijte Frankovku! A vůbec…
