Tento týden probíhá oficiální Sherry Week, kdybych býval uspořádal edukační ochutnávky až nyní, tak mohla být ČR v celosvětovém kalendáři míst, kde se něco tematického děje. Takhle, jako obvykle, zase nic! :-) Každopádně na obě degustace byla vinotéka hraničně zaplněna, díky moc za zájem, stejně by se víc lidí nevešlo. Úterní ochutnávka byla přednesem trochu chaotičtější, ale zase jsme se dotazy některých účastníků dostali k pár zajímavým tématům jako jsou konkrétní kmeny kvasinek způsobujících flór, původ destilátu pro fortifikaci a mnoha dalším, které jsem třeba ani neměl v plánu. Na středeční akci, přes veškerou mou roztěkanost, se přeci jen dařilo jet výklad koordinovaněji a postupně. A otázky byly často dost odlišné, kupříkladu co se vlastně hodnotí jako pozitivní faktory v projevu sherry. Když třeba nadšeně mluvím o víně, a navíc má 95+ bodů od světové kritiky, ale někomu, kdo není sherry zvyklý pít, může přijít vyloženě divné až nekonzumovatelné. Bylo to hodně zajímavé, podnětné a umožnilo mi to, pro nějakou další příležitost, připravit se zase o něco lépe. A také přineslo nová témata, o kterých by dávalo smysl se časem na blogu rozepsat.
O podstatné části vín, kterou jsem prezentoval a použil coby typické představitele stylu či vína nějakým specifickým způsobem zajímavá, už jsem tu psal. Vsadil jsem na osvědčené klasiky, vína se skvělým poměrem ceny ke kvalitě a spíše i záležitosti trochu dostupnější na (evropském, ne nutně domácím, ale dost z nich najdete i tu) trhu. I nějaká ta trochu specialitka se samozřejmě našla. Celkem jsme si projeli 16 vín. Coby základní ukázka zrání pod flórem u moře posloužila lehčí příjemná Manzanilla La Guita, to je prostě klasika a jeden z nejoblíbenějších představitelů stylu na trhu ve Španělsku. Trošku jsem vás mátl, že je to jediný produkt vinařství, už pár let totiž mají i variantu En Rama a také Pasada téhož. A dokonce úplně aktuálně sami začali lahvovat En Rama Amontillado, dříve šlo ven pod jinou značkou. La Guita byla srovnána s důraznější a pocitově ovocnější Bodegas Lustau Manzanilla Papirusa. Zrání je u obou okolo pěti let, ale jsou to hodně odlišná vína, byť Papirusa mi přijde se za poslední roky posunula elegantnějších stylem než bývala. Coby ukázku aktuálního trendu nefortifikovaných tichých vín z oblasti jsem použil Bodegas Cota 45 UBE 'Paganilla' 2021, terroirové Palomino školené v 500l sudech a jen s jemným dotykem flóru. Psal jsem o jiném vínu od nich. Nechal bych tomu čas, aktuálně jsem z toho upřímně trochu na rozpacích, tuplem v kontextu ne zrovna nízké ceny.
Ač v biologicky vyzrávaných vínech převažuje objemem prodejů Manzanilla, já mírně větší důraz dal na Fino. Bodegas Lustau Fino La Ina je stylově trochu důraznější a výrazně acetaldehydové, tady se láme chleba pokud jde o oblibu flóru u konzumentů :-) Alvear Fino en Rama 2016 (viz článek ke staršímu ročníku) posloužil jako způsob, jak obrátit naruby vše do té doby řečené. Fino, ale původem z jiné oblasti než „sherry trojúhelník“ a de iure to sherry není. Patnáct alkoholu, ale bez fortifikace. Ročníkové a bez klasické solery! A navíc ne z odrůdy Palomino, ale z Pedro Ximénez, který si většina spojuje jen se sladkým. Zde ale naprosto suché. A ke všemu je to tedy i nádherné víno, kterému se budu věnovat znovu detailněji, nadchlo mne. Nemohl jsem vynechat mé milované Valdespino Fino Inocente, pro mne archetypální ukázku velkého vína v rámci stylu, a rovnou ve dvou podobách. Letošní mladé stáčení a pro srovnání stáčení v roce 2017. Více méně jako demonstraci „fino se pije čerstvé“ versus „nemusí to nutně platit“ :-) Osobně jsem preferoval „čerstvou“ (dá-li se to o vínu skoro deset let v nedolévaných sudech pod flórem říct) variantu.
Do oblasti oxidace jsme se pustili s González Byass Amontillado „Viña AB“ Seco 12 Años. Měl jsem to o chlup raději ještě kratší dobu vyzrávané, ale stejně je to krásná ukázka Amontillado kde je úvodní období pod flórem opravdu velmi výrazné. To Valdespino Amontillado Tio Diego zraje (+/-) šestnáct let a půl na půl pod flórem a oxidativně a je naprosto odlišné. A nádherné! Aromatické, expresivní, charakterní víno. V plné oxidaci bylo Bodegas Lustau Río Viejo Oloroso Seco samozřejmě trochu skok dolů, ale samo o sobě je to stále vyvážené, typické voňavé oloroso, pocitově i přes dvacet alkoholu trochu „řidší“, ale roli hraje i přímé srovnání. Bodegas Lustau Oloroso Don Nuño je o poznání koncentrovanější, bohatší a komplexnější víno, se vší svou oříškovostí a sušeným ovocem. A Bodegas Lustau Palo Cortado Península darmo mluvit. U tohohle vína mne nepřestává fascinovat, že ač zraje jen rok z celkových dvanácti pod flórem, tak ten „fino“ úvod je tam hodně znatelný a celkově jde o mnohem elegantnější kousek než třeba Don Nuño stejného věku. K tématu stylu jsem tu měl delší text.
Sladký set sestával ze čtyřech různých vzorků. Valdespino Xerez-Quina je netypický relikt minulosti a trochu „vermut“ styl, nic zásadního ale dá se s tím hrát třeba v koktejlech. González Byass Solera 1847 Cream pak klasika od velkého producenta, 75 % Oloroso z odrůdy Palomino a 25 % sladké PX, čtyři roky zrají separátně a další čtyři společně. Zbytkový cukr nemalých 128 g/l. Je to dobře pitelná vyvážená dezertní záležitost. Se kterou jde udělat fajn experiment, protože jednotlivé složky lze ochutnat v podstatě i samostatně, coby Oloroso Alfonso a PX Néctar. Ale kdybych se tam začal vyžívat v tomhle, musel bych nutně před Viña AB zařadit Fino Tío Pepe a po něm Amontillado „Del Duque“, viz starší článek. A to bychom degustovali dodnes a někdo z účastníků by mne nejspíš ubil lahví :-) Každopádně do zóny ultra sladkých vín jsme přešli s Toro Albalá Don P.X 2019, což je zajímavá ukázka odrůdy v její naprosto čisté podobě, po vysušení hroznů to kvasí a zraje jen v nerezu, žádné roky či dekády v soleře a dřevěných sudech jak je zvykem. A je to teda opravdu intenzivní, sladké, sirupové. Upřímně zrání dává smysl, pil jsem od nich i staré ročníky a tam je kouzlo toho všeho přeci jen poznat lépe. Tady máte trošku obavu, že se brzy dostaví hyperglykemický šok. O závěr se postaralo Valdespino El Candado Pedro Ximénez, to už je lahvováno po 8-10 letech a zbytkový cukr se obvykle pohybuje okolo 420 g/l. Ukázková PX klasika, kterou jsme si rovnou vyzkoušeli nalitou na britské vanilkové zmrzlině, aby byl kulturní zážitek kompletní :-) Samostatně je to zase dost komplikovaně pitelné, ale přeci jen „přístupnější“ než předchozí vzorek :-)
Degustace za mnou, já si pochutnal a bavil se dobře a snad i něco ze svého nadšení dokázal předat dál. Teď mne ještě čeká dokončit degustační balíčky a edukační materiály do nich těm, kteří nemohli dorazit. A pak vymyslet něco dalšího :-) Třeba degustace zaměřená na různé podoby Amontillado a Palo Cortado, to by se mi líbilo moc…
