Zvykl jsem si při běhání poslouchat audioknihy a nejvíce mi vyhovují detektivky a podobné záležitosti. Nedávno jsem proložil severské odpornosti trochou lesku První republiky v knize Debutantka, která se odehrává na přelomu 20. a 30. let především v Praze, ale významnou roli v ní hraje prohibice v USA. A přivedlo mne to na nápad podělit se o jednu vinnou zajímavost tehdejší doby. Představte si, že máte vinice, ale kvůli prohibici nesmíte vyrábět víno, krom mešního. Kněží a rabíni mohli během prohibice legálně vlastnit a podávat takové víno, kongregace se doslova přes noc rozrostly. Stejně jako počet lidí, kteří se prohlašovali za kněze a rabíny :-) Ale ani tohle vinařství samozřejmě nespasilo. Kupa jich zkrachovala, další to donutilo vyklučit vinice a nahradit je třeba sady. Jiní si našli skulinky a prosperovali, často dokonce vinice rozšířili (a cena dramaticky letěla nahoru) a kvalitní odrůdy začali nahrazovat těmi schopnými dávat co největší výnos a s hrozny dobře odolávajícími přepravě, hlavně Alicante Bouschet. Zákon, prohibiční Volstead Act (18. dodatek Ústavy Spojených států), totiž umožňoval vyrábět a prodávat vinný mošt. A tak se zrodil nápad…
Američtí vinaři přišli s „vinnými kostkami“ koncentrovaného moštu, které si každý mohl proměnit na víno. Doporučovat něco takového samozřejmě povoleno nebylo, vinařství smělo mošt prodávat jen pro účely nesouvisející s produkcí alkoholu. Obal tak obsahoval jasné a detailní varování, co s kostkou NESMÍTE dělat, pokud nechcete, aby se vám zkazila na víno (někdy dokonce s upřesněním typu na ryzlink / burgundské / sherry / portské etc.). Že ji určitě nemáte rozpouštět v galonu vody a rozhodně nenechávat výsledný roztok tři týdny na chladném místě… :-) Případně obsah obsahoval instrukce, co musíte přidat, aby ke konverzi na víno nedošlo. I během prohibice bylo povoleno si pro domácí účely víno vyrobit, až do množství 200 galonů na domácnost, ale tu nesmělo samozřejmě opustit. Do problému by se dostalo jen vinařství, které vám dodalo hrozno pro tento specifický účel. Popularita kostek byla velká, pár producentů na nich velmi vydělalo (třeba Beringer Vineyards, ale nějaký ten peníz na nich utržila a vinařskou dynastii začala budovat i jistá rodina jménem Mondavi…), a udržela se i nemalou dobu po konci prohibice.
Pro zábavu… těch 200 galonů na domácnost samozřejmě nebylo dodržováno a „udělat trochu víc“ a podělit se s přáteli či sousedy bylo normou, obzvláště mezi imigranty z vinařských zemí. Mezi roky 1917 až 1925 stoupla spotřeba vína v USA ze 70 milionů galonů na více než dvojnásobek, 150 milionů. Prohibice prostě nefunguje… :-) Kvalita byla samozřejmě mnohem horší než dříve a prohibice zanechala na tamním vinařském průmyslu, ale především kultuře konzumace vína a pohledu na to, co víno vlastně je, nesmazatelné šrámy na mnoho dekád. Jistá renesance kvality a důvěry v domácí vinařství začala až někdy v sedmdesátých letech. Ale část problémů, především přetrvávajících legislativních týkajících se prodeje přes hranice, trvá do dneška.
