Strýček Béla, velký stařec z hory Somló. Pokud vím (doufám, že mi něco neuniklo…), tak i ve svých 95 letech se stále sem tam prochází mezi révou, byť poslední ročník, který ve svém vinařství udělal, byl v roce 2013. Psal jsem o něm a jeho vínech opakovaně, naposledy před třemi lety sepsal samostatný článek o Juhfarku stejného ročníku jako je dnešní víno. Fekete Pince Furmint 2009 (Aranyhegy-dűlő) má tmavší, výraznější matně zlatou barvu, a už je i zřetelně nazrálé. S efektním mixem klasického minerálního lehce funky projevu somlóského ze starosvětského stylu produkce, s medovostí a florální linkou, s výraznější kyselinou ale zároveň trochu teplejší a poměrně plnou chutí, byť ne tak mohutnou jako v jiných letech a trochu odlehčenou, slušně dlouhé, bohatší, stále v kondici a moc zajímavé. Vína ve vinařství před lety stála snad až zbytečně málo, říkal jsem si, v kontextu toho o jak charakterní a zajímavé a dlouho pečlivě školené kousky šlo.
Vlastně tohle píšu hlavně proto, abych se podělil o jedno zajímavé zamyšlení o Somló (a vinařství v Maďarsku obecně), které sepsal jiný výborný vinař, Balogh Zoltán ze Somló Apátsági Pince. Jde o poměrně drsný pohled na sny o světovém úspěchu maďarských vín a vysokých částkách, které si za svou produkci někteří představují. O Maďarsku, kde skutečně některé oblasti sotva přežívají, přestože mají potenciál tvořit opravdu velká vína. Celý článek, v Maďarštině (kdyby někomu vyhovovalo víc!) a Angličtině najdete zde. Níže alespoň krátký přeložený úryvek. Myslím, že je v tom ledasco zajímavého i pro producenty z jiných zemí…
„Je zbytečné a bolestně kontraproduktivní snít o tom, že maďarské víno, nebo dokonce víno z oblasti Somló či Tokaje, se jednoho dne stane světově proslulým a úspěšným. Ne, dokud nebude úspěšný náš vlastní region a naše vlastní země, nemohou být úspěšné ani naše vinařské oblasti. Můžeme dosáhnout dobrých výsledků, můžeme být úspěšní jako jednotliví výrobci vína. Ale nemůžeme mít světovou slávu, světový úspěch, dokud nevyřešíme problémy našeho regionu a naší země. Pokud tyto větší problémy nevyřešíme, pak je lepší smířit se s naším místem ve světě.
Zní to nepříjemně, ale nejdůležitější je uvědomit si a přijmout to, co máme. Neobelhávejme se dojemnými příběhy. Nezlobme se na svět, který nechápe velikost našich terroirů. Nepřivlastňujme si úspěch jen proto, že si ho vydobyla dávná sláva. Ne, nezískala si ničeho. Buďme poctiví, autentičtí a jděme kupředu. Mějme dobrý podnikatelský plán, pevné ekonomické základy, vězme, v čem je naše víno lepší a zajímavější než vína kohokoli jiného, a tlačme náš vinařský region a naše vína. Jak kdysi odpověděl C. Ronaldo na otázku, jak se dává gól. Řekl, že je to jako s kečupem, musíte ho postrkovat, postrkovat a pak to prostě začne padat.
Realistickým cílem v tuto chvíli není světová sláva ani vína za tisíce eur. Momentálně je cílem přežít. Bojujeme o přežití, abychom vůbec zůstali v soutěži.“
