Opakuju se, vím, ale… byl to jednoduchý rok, to nemohu říct :-) Koukám do bublinek tvořících tvary ve sklence a věštím, že rok nadcházející přinese neméně pozoruhodných zážitků a zkušeností. Co vykoukáte vy netuším, ale každopádně vám přeji vše nejlepší, hodně zdraví a spoustu dobrých vín sdílených s těmi, kteří to ocení. A snad příští rok zas trochu víc a pokud možno zajímavých článků zde na webu, letos to bylo fakt složitý, i osobních setkání na degustacích a vinných festivalech.
Jedním z vinařství, které jsem měl letos možnost navštívit, byl podnik jménem Parigot & Richard (web, dováží Domaine R&B) sídlící v Savigny-lès-Beaune. Jsme tedy v jádru Burgundska, ale u vinařství trochu specifického, dělají totiž čistě bubliny. Primárně tedy Crémant d’Bourgogne, klasickou šampaňskou metodou druhotného kvašení v lahvi, a v jeho rámci určitě patří mezi to nejlepší v oblasti. Ročně vyšvihnou nějakých 150-200 tisíc lahví, produkce docela lítá a teď bylo pár výpadků, u některých vín to způsobilo zkrácení zrání aby bylo vůbec co prodávat. Obvykle jsou to ročníkovky, i když tak třeba neoznačeny. Připravují si vlastní tirážní i expediční likér (z vlastního vína a třtinového cukru), vína jsou bez čiření a filtrace ale samozřejmě po zrání s odstřelenými kaly. Dozáž je u nich obecně nízká, obvykle někde v zóně 2-4/gl, byť se vyskytnou i vína co mají trošku víc.
Nedávno mi zase dorazila zásilka Španělska, na svátky je třeba sherry a Corpinnat a tak, a některými kousky už se teď prokousávám. A je to zatím především odrůda Mencía. Padla třeba láhev Vinos Valtuille Pago de Valdoneje Mencía „La Tellería“ 2022 (DO Bierzo), o co jde jsem se tu už detailně rozepisoval u ročníku 2019. Furt mne moc baví hrubá „terroirová“ viněta, má to vyloženě kouzlo. Tmavší rubínová barva. Výraznější, kamenitější aromatika, tmavší až lesní plody, ostružiny, kouřová / uzená a herbální linka. Suché, středně plné až plnější, drsnější svíravější s docela výrazným tříslem, šťavnaté, fajn struktura, tmavší ovocnost, docela dlouhé. Takové trochu neotesané, selsky působící, ani delší rozdýchaní hrany úplně neohladilo a uvidíme jak zrání, ale má to kouzlo a vlastně se pije dobře a je v tom něco zajímavého. Tuplem za nějakých 10€ :-)
Nějak nestíhám psát tolik co bych si přál, hlavně reporty z degustací. Snad se to trochu zlepší. Dneska alespoň odhrnu poznámky k pár lahvím otevřeným v poslední době doma. Z biodynamického Weingut am Stein (web, vozí Der Weinschmecker) ve Würzburgu, psal jsem tu o jejich sylvánech a v září se alespoň proběhl ve vinicích a okolo jejich vinařství, to byl Riesling STETTEN trocken „Late Release“ 2022. Zatříděno jako VDP.Ortswein a původ hroznů v Stettener Stein na muschelkalku. Právě tahle vinice je jejich „domovskou“ a mají v ní nejvíce výsadeb, nakolik sídlo mají ve Würzburger Stein s výhledem na město. Tenhle ryzlink je čistá nerezovka, na trh šel až letos v létě a na jemných kalech si poležel o rok déle. Burgundská láhev, efektní šroubový uzávěr. Citronová žlutá, trochu matnější barva. Již lehce nazrávající ale stále dost čerstvá aromatika, fajn mix zralých malvic, lehké herbálnosti, kouřovosti a minerální linka. V chuti působí plněji než bych od pouhých 11.5 % alkoholu čekal, má to pěknou stavbu a slušnou délka, jde především do malvic s trochou peciček a opět s kouřovou linkou. Kyseliny hodně, ale je tam i podobně zbytkového cukru (+/- 8 oboje) a celek vlastně docela kulatější a uhlazenější. Trocken je to pro mne na hranici, za mne už pocitově najíždí do polosucha. Ale pije se to moc dobře a myslím bude mít úspěch :-)
Pravidelní čtenáři Jižního svahu si možná ještě pamatují lednovou peripetii s mou, do té doby naprosto spolehlivou, vinnou chladničkou Liebherr. Která se ale rozloučila velmi spektakulárně a rozstříkala olej na lahve. Po delším výběru jsem si udělal radost a pořídil pěknou a ne zrovna levnou novou od firmy Haier, s nízkou spotřebou a plnými dveřmi a krásně tichou. A samozřejmě doufal, že i tentokrát vydrží alespoň nějakých těch 15+ let bez problémů. No nestalo se, odešla zhruba před měsícem, prostě z ničeho nic přestala chladit. Reklamace proběhla rychle, servisní technik dorazil nedlouho po nahlášení a ledničku opravil. Jen aby se po dvou týdnech stejný problém vrátil. Ve čtvrtek proběhne druhé kolo opravy, ale že bych teda měl ve výrobek nějakou velkou důvěru, to se říct nedá. Ve všech případech jsem měl štěstí, že venku zrovna byla kosa a mohl jsem udržovat v pracovně nízkou teplotu a lahvím to nijak neublížilo. Ale stát se to v létě v největších vedrech, asi mně jebne. Vyskladnit ledničku a zas těch 200+ lahví naskladnit, opět s malou inventurou (resp. alespoň umístit lahve do stejné police, aby odpovídalo záznamům), taky nějakou tu hodinu zabere. A že by se mi do toho teď znovu chtělo, to se říct nedá. Co naděláte.
Než se zase vrhnu na hodnocení lahví, a že se mi teď poznámek dost nakupilo a ledasco se chci podělit, tak pár novinek ze světa vína :-) Kupříkladu už se ví, co bude použito 8. prosince coby mešní víno pro slavnostní ceremoniál znovuotevření katedrály Notre Dame v Paříži. Pařížský arcibiskup zvolil víno od Régise a Anne-Reine Anouilových z údolí Loiry, z Domaine de La Bénisson-Dieu. Tedy víno plně naturální, nesířené, nefiltrované, meziročníkovou směs 2022 a 2023 odrůd Chardonnay, Grenache Blanc a Clairette Blanche. Volba je to celkem zajímavá už proto, že jedněmi z naprosto zásadních sponzorů renovace katedrály jsou miliardáři Bernard Arnault a François Pinault, pravidelně si poměřující pindíky kdo zaplatí víc za to či ono vinařství v Burgundsku či jinde, a majitelé mnoha ikonických francouzských domén. Inu žádný Latour ani Yquem, bude to jinak. Régise a Anne-Reine mají „nefér výhodu“ že jsou to oddaní a aktivní katolíci, Régis byl dříve šéfredaktorem informační agentury, kterou provozovala katolická misionářská organizace v Paříži, a Anne-Reine zas zastávala pozici v diecézi v Nanterre. Katolická církev pro mešní vína vyžaduje „zkvašené hrozny s ničím navíc“, nakolik se běžně užívají nasládlé přesířené nesmysly, a vinař tak správně argumentoval, že jeho víno je ideálu blíže. Navíc už dříve bylo jeho červené servírováno papeži Františkovi při návštěvě Marseille a večeři s tamním arcibiskupem Jeanem-Marcem Avelinem. Ať tak či onak mne volba potěšila a zároveň jsem si nemohl nevzpomenout na perfektní vinnou epizodu Black Books týkající se právě vína pro papeže, doporučoval jsem ji zde opakovaně. Pokud neznáte, tak si nalejte něco dobrého a užijte si dvacet minut špičkové britské zábavy :-)
Jak asi víte, sem tam napíšu něco i mimo tenhle blog, dokonce i do tisku se mé vinné zápisky sem tam dostanou :-) Nedávno jsem takto kývl na možnost napsat k 17. listopadu větší „zúčtování“ s porevolučním vývojem vinařství v našich končinách do Orientace Lidových novin, přílohy nyní vycházející coby součást sobotní Mladé fronty Dnes. Téma se mi líbilo a tuplem díky docela velkému rozsahu, žádný sloupek ale pořádné čtení to mohlo být. Text jsem spáchal, ale úplně jsme se v jeho první polovině s redaktorem nesešli – dumání nad hektary vinic v bio režimu a podílu integrované produkce či téma hledání apelací a rozvoje VOC očividně nebylo to, co pro své čtenáře hledali. Článek jsem tedy výrazně překopal a nakonec tuto sobotu opravdu vyšel, rovnou jako úvodní text přílohy (a v placené sekci na webu tady, včetně tradičně podnětné komentářové sekce) a s dramatickým titulkem. Slušný rozsah mi samozřejmě nezabránil to stejně napsat ještě o třetinu delší, takže muselo dojít ke krácení. Za své vzala třeba většina závěru, obzvláště výzvy do budoucna. Dovolím se zde tedy původní zakončení článku v celém nekráceném znění :-)
Opět se budu trochu opakovat, ale některá vína prostě kupuji pravidelně v jejich nových ročnících a moc se na ně těším. A zároveň se obávám zklamání, že prostě nebudou taková jak je mám rád a proč jsem si je oblíbil. Nebo že se mi změnil vkus a to samé už mi nesedne :-) Jedním z těchto obvyklých vín v mém sklepě je Frankovka z Vinařství Tři čtvrtě (web). Naposledy jsem tu psal o degustaci, teď mi konečně doma skončila zásoba poslední dostupné verze vína v podobně Frankovka 2022. Tak jsem nalil, tradičně do burgundské sklenice která mi k tomu sedí vždycky nejvíc, a… zas to tam bylo! Barva rubínová, lehce fialový tón. Čerstvé a svěží ve vůni, zralé červené peckoviny trošku do tmavších a celek obecně trochu vyzrálejší než průměr, příjemná kořenitá linka do vánoční směsi a lékořice. Krásně čisté, milé, lákající k napití. Suché, čisté, středně plné, s bezva kyselinou, lehce svíravé s fajn jemnozrnnou tříslovinou, dobrá stavba, výborně pitelné a zábavné teď ale s potenciálem zrát, docela seriózní a delší. O něco plnější, ale aniž by ztrácelo nic z pitelnosti. Fakt krásné víno.
Tento týden nás čeká třetí čtvrtek v listopadu a to znamená, že se oficiálně začne prodávat Beaujolais Nouveau. I v Praze se odehraje několik tematických akcí, za mne je ale nejdůležitější ta páteční. WINE JAM: BEAUJOLAIS v Almě se nebude úplně věnovat mlaďochům, ale představí hlavně skvělá cru a obecně vyšší třídu, sortiment několika různých dovozců a je rozhodně na co se těšit. Na webu je většina jmen zmíněna, celkem půjde o nějaké čtyři desítky různých vín včetně pár docela legendárních kousků. A pokud se utrhnete dříve než na podvečerní volnou degustaci a následnou párty, tak od tří tam budu mít přednášku k regionu. Něco k historii, prokletí i požehnání nouveau, odrůdě Gamay i těch ostatních, jednotlivým apelacím, zabrousíme k tradici i moderně, naturálnu i technologiím a podíváme se do budoucna co nás čeká se změnou klimatu, snahami i 1er Cru vinice a podobně. Věřím, že to bude zajímavé. A samozřejmě i pár lahví u toho ochutnáme, aby nebyla úplná nuda ;-) Já vím, že Beaujolais má… no prostě stále ještě trochu reputační problém. Ale úplně neprávem, umí nádherná vína za stále ještě rozumné ceny. Doražte posoudit sami, místa ještě jsou!
V letošním Top 100 Wines of the World 2024 Jamese Sucklinga (kam se ale dostanou z nejlépe hodnocených jen ta, kterých je alespoň 5000 lahví a běžná tržní cena nesmí přesahovat v přepočtu asi 12 tisíc Kč) je hned 12 vín z Německa. Primárně se jedná o suché Großes Gewächs ryzlinky ročníku 2023 a případně 2022, vyskytl se i slaďoch a dva červené pinoty. Stuart Pigott, který pro něj tuto část světa hodnotí, napálil hned 4x plných sto bodů a zbytek má „jen“ 99. Mezi sadou „obvyklých podezřelých“ v podobě vinařství jako Keller, Dönnhoff, Dr. Bürklin-Wolf, Wittmann či Christmann je pro letošek také Dr. Wehrheim (web) z Pfalze a jeho ryzlink z trati Kastanienbusch. Mimochodem jen o pár míst v žebříčku dál, ale se stejnými body, je ryzlink od Ökonomierat Rebholz z totožné trati a ročníku, taktéž jako v případě Wehrheima certifikovaná biodynamika. Já si nedávno udělal radost a s návštěvou otevřel Dr. Wehrheim Riesling Birkweiler Kastanienbusch Köppel GG 2020, tedy víno alespoň trošku uleželejší ale ze specifické části stejné trati.
Tento týden je opět oficiální #sherryweek, přímo jejich apelační organizací podporovaná oslava skvělých vín z regionu. Který se pravda vzpamatovává z povodní, nepěkně to vypadalo jak v Jerezu či Cádizu, tak i městech San Fernando, Chiclana či Puerto Real. Andalusii zasáhlo i brutální krupobití, s kroupami i velikosti golfových míčků. Ve světě se každopádně koná spousta tematických akcí, od nás nejblíž bohužel v Krakově, v ČR jako tradičně zas nic. Pokud jde o sherry, tak více méně platí, že co si nezorganizuji sám to nemám. Kdyby byl zájem, určitě jde zase nějakou tematickou degustaci spáchat. Já mám každopádně doma bohaté zásoby sherry & spol. a další zajímavé speciality (a také nefortifikovaná vína z oblasti) na cestě, takže se při dlouhých zimních večerech zabavím i bez degustace :-)
Prodloužený víkend a krátké prázdniny jsme využili k pokračování plánu navštívit s dětmi postupně hlavní města všech našich přímo sousedních a historicky blízkých zemí. Tentokrát padla volba na Polsko. Pobyt v centrální části Varšavy a prohlídka Krakova vám samozřejmě o celé zemi jako takové obrázek neudělají, možná ho naopak spíš poněkud zkreslí, ale já tu stejně chci psát hlavně o vínu. Polském vínu. Které se během docela krátké doby dostalo z fáze „Cože, v Polsku dělají nějací nadšenci i vína?!? Z hroznů?!?“ (ale nedělejme si iluze, takhle svět povětšinou vnímá i nás) do podoby, se kterou bude třeba do budoucna na trhu počítat. Nakolik mělo polské vinařství ještě v 19. století tisíce vinohradů v různých oblastech a velkou vinařskou tradici, vlastně bohatou už od středověku a potvrzenou v rámci klášterů od 9. století, byla po fyloxeře a Druhé světové válce značně pozapomenuta a téměř definitivně doražena komunisty. Teda vína z hroznů padla, jinak se doma fermentovalo všechno možné :-)
Do Prahy nedávno dorazila Elisabeth Geil-Bierschenk z rodinného Weingut Ökonomierat Johann Geil (web) v Bechtheimu v oblasti Rheinhessen. Já měl možnost prohodit s ní pár slov v rámci degustace portfolia dovozce Foltýn Wine. O vinařství už jsem tu psal opakovaně, poprvé trošku víc u jejich Bechtheimer Riesling -S-, ale nedávno jsem tu měl třeba horizontálu čtyř jejich ryzlinků ročníku 2021. Nedějí se u nich žádné převratné novinky, jako všichni ostatní bojují s klimatickou změnou a dělají co mohou především ve vedení vinic, aby stále mohli dělat suchá a nijak těžká klasická vína, ale jinak platí vše dříve řečené :-) Takže se můžeme rovnou vrhnout na poznámky.
Do Prahy, konkrétně na degustaci do restaurace Danu, dorazil Mathias Schödl z rodinného vinařství Schödl Family (web) v rakouském Loidesthalu, tedy vinařské oblasti Weinviertel. Vína prezentoval na degustační večeři, ale té jsem se neúčastnil a jen si ho vyzpovídal hodinku předtím. Sourozenci Mathias, Viktoria a Leonhard se po stážích všude možně po světě i Rakousku postupně vrátili do rodné oblasti s rozhodnutím dělat poctivá vína z ekologického zemědělství, první ročník na trhu byl 2018 a zatím je to celé hodně ve vývinu. Bratři mají na starosti sklep a vinohrady, sestra především propagaci a marketing, ale už též studuje v Geisenheimu. Rodina už předtím vinařila na nějakých dvou či třech hektarech, a jejich otec učí enologii v Klosterneuburgu a na BOKU ve Vídni, ale nebyla to jejich hlavní aktivita. Tou se stala až se současnou mladou generací.
Minulý týden jsem v rámci průřezové degustace Kupmeto dělal samostatnou ochutnávku Beaujolais, tématem „přednášky“ byla ve zkratce oblast a její specifika obecně, ale především pak produkce Château des Jacques (viz starší články k tématu) a srovnání různých cru a také ročníků. Tohle vinařství není úplně typické, na druhou stranu (krom úvodního Beaujolais-Villages „Combe aux Jacques“ 2023 z produkce Louis Jadot, které je naopak docela encyklopedická ukázka) vína mnohým ukázala, že Beaujolais může být něco úplně jiného, než si ze zkušeností s mladými a přímočaře ovocnými víny vybaví :-) Projeli jsme si Fleurie 2021 a ukázku štíhlejšího ročníku a pak rovnou skočili do vyzrálejších vín s Morgon 2016 v magnumce a „základním“ Moulin-à-Vent 2016 ze směsi více poloh. Ročník 2016 byl z těch rozhodně náročnějších, ale vznikla z něj mnohdy nádherná strukturovaná komplexní vína a tady to bylo dobře vidět. Oboje se dopilo s chutí. A pak už následovalo srovnání dvou cru vždy ve dvou ročnících, mladém plnějším 2019 a chladnějším a již vyzrálejším 2013. Konkrétně šlo o Moulin-à-Vent „Clos du Grand Carquelin“ a Moulin-à-Vent „Clos de Rochegrès“ 2019. Za mne teda Rochegrès 2019, se svou krásnou strukturou a šťavnatou chutí a elegantním projevem, nejlepší víno večera. S potenciálem zrát 20+ let do krásy.
Nedávný příjemný zážitek s krásnohorskými pinoty ve mně vzbudil chuť otevřít pár dalších kousků z Moravy a případně Čech a mrknout se na to, jak vypadá současná „běžná“ nabídka. Takže jsem ve vinotékách a sámoškách koupil, za standartní ceny v regálu, ceny celkem devět lahví a postupně je otevřel a vypil. S potěšením mohu říct, že to bylo vlastně docela v pohodě a dokonce nějaké nadšení se konalo! Ve výběru samozřejmě není pár „obvyklých podezřelých“ co přeci jen sleduji trochu pravidelněji, je to takový semi-náhodný mix v cenové relaci od stovky po pětikilo, žádná vyčerpávající sonda do stavu domácího trhu. A jak jistě víte, tak (krom případů, že musím v rámci nějaké soutěže) vína spíše neboduji, následující přehled a hodnocení je seřazeno od „láká k dopití nejméně“ po „tohle bych mohl mnohem častěji“ :-)
Zprávy ze světa vína dnes začneme další z kategorie „soutěžní sommelieři by měli vědět…“ :-) Rhôna má totiž nové Cru, už osmnácté v pořadí. Po devíti letech, naposledy šlo o Cairanne v roce 2015, byla z původního Côtes du Rhône Villages povýšena obec Laudun. Na místních 591 hektarech jsou docela důležitá a hodně dobré jméno mají voňavá florální bílá vína, tvoří skoro třetinu produkce a číslo stále pomalu stoupá. Ono se není čemu divit, za propad spotřeby vína ve Francii za posledních třicet je v podstatě čistě zodpovědný pokles zájmu o červené, viz graf níže, spotřeba bílého je relativně stabilní a růžového dokonce stoupla. Třeba takové Château d’Issan, slavný producent z Margaux, mezi svými historickými vinicemi vysázel Viognier, Roussanne, Marsanne a Rolle (aka Vermentino) a příští rok půjde tahle „Rhônská směs” poprvé na trh. Vinný svět se mění…
O legendě Provence, Domaine Tempier (web), jsem se tu zmiňoval vlastně jen v souvislosti s jejich bílým vínem a především úmrtím Lucie „Lulu“ Peyraud. Dnešní láhev bude ale jejich zásadní červené cuvée classique, Bandol Rouge 2017. Nad tím stojí selekce z jednotlivých terroir, toto víno však spojuje hrozny z nich (i z vinic dále od usedlosti) a rozdílná podloží (nejen jílovo-vápenité, ale i písky a různé náplavy) a také expozice. Prostě taková všeobjímající vizitka Bandolu v podání tohoto vinařství. Průměrný věk keřů se pohybuje někde okolo 40 let a jsou samozřejmě vedeny směrem k biodynamice a v posledních letech i bio certifikované, odrůdově vždy dominuje s nějakými třemi čtvrtinami Mourvèdre, který doplňuje Grenache a Cinsault v malé míře také Carignan či Syrah. V tomto ročníku je to konkrétně 75 % Mourvèdre, 14 % Grenache, 9 % Cinsault a 2 % Carignan. Ruční sběr a selekce ve vinici a následně i ve sklepě, komplet odstopkováno, spontánní fermentace a macerace v betonu. Následně zrání ve velkých sudech nejméně rok a půl.
Vinařství Krásná Hora (web) připravilo speciální bedýnku pro povodněmi zdevastovanou Opavu, konkrétně pro oblíbený festival Slunovrat. A dalo do ní jak v současnosti běžně prodávaná vína, tak jeden už dlouho vyprodaný kousek z archivu a naopak víno, které teprve na trh oficiálně půjde. Konkrétně Blanc de Blanc 2019 Brut Nature, zatím ještě bez viněty a jen popsaný fixou. Chardonnay čistě z trati Krásná hora, školeno na kalech něco přes půl roku v 500l dubovém sudu (3-4 plnění). Na kalech čtyři roky, bez dozáže, odstřeleno teď sotva dva měsíce. A jsou to pěkné, serióznější bubliny, na úvod trochu reduktivně funky ale postupně mix citrusů a malvic, s toastovou linkou, suché a šťavnaté, hezky postavené a delší. Se vzduchem a trochu vyšší teplotou nabízelo vrstevnatější, bohatší projev a dal bych tomu rozhodně ještě čas v lahvi se pořádně usadit.
V neděli byla podzimní rovnodennost. Čekal jsem návštěvu a tak „ze sklepa“ vylovil několik lahví podzimní náladu tak trochu evokujících. Mimo jiné již nazrálejší Moulin à Vent „Clos du Grand Carquelin“ 2013 od Château des Jacques (web, dovozce). Dnešek využiju k sepsání pár novinek z vinařství (informační základ jinak zde) a poznámek k nově prodávanému ročníku 2022. Pozval bych vás i na tematickou degustaci, kterou povedu v říjnu, ale už je obsazená. Ale nejdříve ten postarší kousek. Je tmavší v barvě, ale již znatelně nazrálejší. A takový i v aromatice, upřímně to v mnoha ohledech dost evokuje starší burgundský pinot. Červené peckoviny ve zralé a také sušené podobě, trochu kořenité, mírně krvavá masitá linka, otevřenější, červené jablko. Suché, středně plné, s pěknou kyselinou, červené a trochu tmavší ovoce, tříslo stále docela znatelné, solidní délka. Tohle vůbec není špatné a ještě nějakou dobu může v klidu ležet, nakolik to potenciál top ročníků nemá.
Vyrazil jsem na galadegustaci dovozce JustWINE (web) a projel si nemálo z prezentovaného portfolia. Mimo jiné třeba všech jednadvacet dostupných ryzlinků, převážně kousků z Německa a k tomu něco Rakouska a Moravy. Krom jedněch bublin a jednoho sladšího kabinetu hlavně klasická suchá tichá vína. Pravidelné čtenáře nepřekvapí, že mi nejvíc vyhovovalo Německo (nakolik jsou Sonberk VOC Riesling 2022 a Ryzlink rýnský 2022 z velkého sudu od Špalka velmi solidní – a stylisticky diametrálně odlišné – ukázky odrůdy), byť i něco z Rakouska dost zaujalo :-) Favorité? Začneme na Mosele, Carl Loewen (viz třeba tento článek, jejich „základní“ staré keře kupuji nejméně krabici každý rok) Riesling Leiwener Laurentiuslay Alte Reben Trocken 2022. Jádro špičkové polohy s pravokořennými keři i 100+ let starými. Nádherná expresivní aromatika kombinující citrusy a zralé žluté peckoviny s kouřovou linkou a mineralitou, s dotykem medu, čerstvý komplexní projev. Pocitově někde na pomezí suchého a polosuchého vína, ale krásně svěží a energické, šťavnaté s moc fajn kyselinou, citrusy a podběl, strukturované, docela koncentrované, delší… tohle je fakt krásné. Naprosto skvěle přístupné a zábavné takhle mladé, ale vůbec bych se nebál to otevřít za pět, deset let…
Mám rád britský YouTube gastro kanál Sorted Food, z mnoha různých důvodů. Jedním z mnoha jejich různých formátů jsou degustační souboje street food, snídaní a podobně z různých koutů světa. Dvě osoby se snaží správně odpovědět ze které země to či ono jídlo, které jim bylo servírováno, pochází. Někdy si tipnou hrubě oblast, někdy přesně, jindy jsou tisíce kilometrů mimo, ale zajímavý je ten myšlenkový proces a důvody, proč řekli právě tu či onu zemi. To samé mne baví na slepé degustaci vína. Už dávno se netrápím tím, pokud jsem geograficky úplně mimo, zábavné jsou diskuse co by to tak mohlo být a proč si to ten či onen myslí. Takhle jsem v neděli dostal do sklenky od kamaráda víno, u kterého fakt hodně bojoval. Tuplem proto, že kamarád žije v Japonsku a cestuje po celém světě a může mi bez mrknutí otevřít stejně tak zajímavou Moravu, mikrošarži z ostrova Hokkaidó i Grand Cru Burgundsko od velkého vinaře. Nulové vodítko!
Při výpravách za vínech do zahraničí to většinou dopadá tak, že program je poměrně narvaný. Když už se někam daleko trmácíte, chcete toho do těch pár dní vecpat co nejvíc. Užívám si výhledy na vinice z auta a možnost se mnohem lépe zorientovat v tom, kde leží která vinařská obec a jak je to tam rozložené, rozhodně je to lepší než ježdění prstem po mapě. A samozřejmě zásadní jsou návštěvy a výhledy z vinic přímo s vinaři. Ale stejně mne úplně nejvíc baví prostě jen tak chodit, bloumat po krajině, teda pokud už mám tu teoretickou nalejvárnu faktů ve vinařství :-) Přitom si obrázek o místech, ze kterých ona vína pochází, stejně udělám nejlíp. A v tomhle musím říct je koníček v podobě běhání úplně skvělý. Následující řádky jsou opět klasické „můj deníčku“ z uplynulých pár dní (a ti co sledují moje stories na Instagramu či Facebooku už stejně všechno vědí), „vážnější“ degustační report časem…
Psal jsem nedávno pro jeden časopis článek o zásadních ženách ve vinném byznyse, tedy nejen vinařkách jako takových. A samozřejmě u toho přemýšlel, nakolik je či není ženská ruka ve vínech poznat. Obávám se, že ve slepé degustaci dvaceti neznámých vín, poloviny od vinařů a druhé od vinařek, by úspěšnost zařazení byla nebezpečně blízko náhodné volbě. Myslím dobré téma pro podzimní degustaci! :-) Každopádně dneska se mrkneme na tři lahve, za kterými stojí právě ženy. A ve všech případech to bylo fajn pití!
Před pár dny jsme se dozvěděli, kdo se stal Vinařem roku České republiky 2024 (web). Do soutěže své kolekce tentokrát přihlásilo 76 vinařů s celkem 683 vzorky a opět je hodnotila pestrá sbírka domácích i mezinárodních odborníků, včetně držitelů titulu Master of Wine. Rozhodně nejúspěšnějším byl a největší pozornost upoutal Jiří Uherek ze Sudoměřic, který získal jak hlavní ocenění vinaře roku, tak byl zároveň vyhlášen i coby Nejlepší rodinné vinařství v soutěži a odnesl si i titul šampiona bílých vín (nejlépe hodnocené víno nemusí nutně být z celkově nejlepší kolekce). Na druhém místě se umístil Martin Čapka z Hrušek a na třetím Vinařství Volařík z Mikulova. Do finále se probojovalo také pražské vinařství Zdeňka Zilvara jeho trojský Pinot Noir si dokonce odnesl titul šampiona v červených. Vida ji, Prahu! Soutěž nově přivítala i vinaře ze Slovenska, titul Vinař roku Slovenska 2024 si odnesl Martin Pomfy z úpatí Malých Karpat.
Při nákupu v suvenýrů na cestu v LOISIUM WeinWelt v rakouském Langenlois mi prodejce doporučil přihodit – na srovnání k obligátním bublinám od Brundlmayera co už jsem v košíku měl – i kousek stejné ročníkové báze z Weingut Loimer (web). Což jsem samozřejmě s radostí udělal. Konkrétně šlo o Extra Brut Reserve báze 2020, což je směs 38 % Zweigelt, 25 % Pinot Noir, 19 % Pinot Blanc a 18% Chardonnay z biodynamicky vedených vinic u Langenlois a Gumpoldskirchen, lisovány celé hrozny a mošt spontánně fermentovaný v nerezu. Ročníku 2020 je v tom 70 % a zbytek tvoří rezerva, kde je to proporčně opět 70 % předchozí ročník 2019 a zbytek rezerva a takto až do 2011. S komplet malolaktikou, několik měsíců vyzráváno na hrubých a následně po stočení i jemných kalech stále v nerezu, do lahví na druhotnou v září 2021 a moje láhev odstřel v březnu 2024 (tj. poměrně pozdě, první odstřely jsou už z června 2023) s dozáží jen 2 g/l. Mimochodem celkové siřičitany pouhých 21 mg/l. Citronová barva, pěkné vytrvalé perlení menších bublinek. Čerstvá, energická, trochu přísnější aromatika, citrusová s trochou jablečného koláče. Úplně suché, čisté, šťavnaté s bezva kyselinou, i v chuti mix citrusů a jablka a trochy pečiva a toastu, vyvážené a slušně dlouhé a skvěle udělané. Výborné bubliny, u kterých mám dojem, že pár měsíců jim ještě pomůže se dál rozvinout. Vysolil jsem za to nějakých 25€ a to už teda není zadarmo, ale víno jsem si moc užil!
Zanedbávám vás, zanedbávám. Byl jsem na méně degustacích, otevíral spíše osvědčené lahve o kterých už psal. A spousta jiných faktorů se podepsala na mnohem méně příspěvcích, než na co jsem vás tu v uplynulých letech naučil. Minulý týden jsem navíc celý strávil tradičně na letním táboře na Šumavě. Potok chladí tak akorát červené, na bílé a růžovky je třeba izolovaná bedna naplněná ledem, ta na dochlazovaní potočních kousků vydrží i několik dní :-) Navezl jsem velkou zásobu fajn vín hlavně z kategorie dobrého poměru ceny a kvality, u kterých není úplně třeba přemýšlet, ale zároveň nabízí veskrze fajn vinný zážitek.
Před pár týdny jsem psal pro vinnou přílohu, která byla součástí Respektu, několik článků. A jeden z nich se týkal nealkoholických vín. Zmiňoval jsem se v něm mimo jiné o tom, že produkce výrazně stoupá a zvyšuje se i kvalita. A to jak díky dostupnosti technologií a jejich správnému zvládnutí, tak – a to je nejspíš ještě důležitější – změnou pohledu na nealko víno. Jednoduše řečeno je tu zřetelná snaha nabídnout těm, kteří alkohol nemohou či jen nechtějí pít (především mezi mladými dramaticky rostoucí skupině), kvalitní alternativu. Nejen „vínu trochu podobný nápoj“, ale produkt, který bude sdílet nemálo charakteru s vínem opravdovým. A Německo je v tomhle směru, stejně jako bylo u těch prvních nealko vlaštovek mnoho let zpátky, zase docela vepředu. Včera jsem ochutnal dealkoholizovaný Riesling z vinařství Dr. H. Thanisch Erben Müller-Burggraef (web, dobré neplést s dalšími vinařstvími se jménem Thanisch, jde to dost snadno) a byla to krásná ukázka, že jsem v článku nelhal :-)
První srpen je oficiální „Albariño Day“, svátek téhle moc zajímavé španělské odrůdy, v Portugalsku zvané Alvarinho či Cainho Branco, s nejzajímavějšími víny za mne z Galicie a především apelace Rías Baixas. Albariño se ale rozšířilo i do dalších zemí, nejvíce asi v USA (Kalifornie, Oregon, Washington State). V Austrálii, kde se začalo Albariño také objevovat, se postupně ukázalo, že ve skutečnosti ve většině případu pěstují… Savagnin :-) Každopádně dnes si otevřeme jedno pravé a velmi chutné. A rovnou do článku přidám i přehled dalších dní, kdy mají některé odrůdy či typy vín svátek, ať se tentokrát můžete připravit včas!
Vyrazili jsme na víkend na malý víkend do Kremže, primárně ne za vínem, ale v těchto místech se mu samozřejmě nevyhnete ani kdybyste chtěli. A to já samozřejmě ani nechtěl. Pohled na svahy u Spitzu, Dürnsteinu a dalších obcí přeci jen trochu obměkčí každého, komu se úplně nechce připlácet za kousky ze slavnějších vinici oproti těm plackám úplně u řeky, místní prestižnější vinaři se cen už úplně nebojí. Po dopoledním běhu mezi révou, v horkém dni na sluníčku co začíná pořádně smažit, se úcta k pěstitelům ještě trochu pozvedne. O Wachau a Kremstalu jako takových se zde vlastně dnes nechci rozepisovat, spíš si tu „odložit do deníčku“ pár poznámek a fajn zážitků.
Château des Jacques (web, velký článek o nich který brzy doplním novinkami po nedávné další návštěvě) z Romanèche-Thorins je specialistou na apelaci Moulin-à-Vent a v druhém sledu je to pak Morgon, na ty klade největší důraz. Ale mají i několik skvělých poloh ve Fleurie a dělají Beaujolais i odtamtud, nakolik jen v „základní“ podobě coby směs jednotlivých terroir. V teplejších ročnících, kterých je teď docela dost, jde o krásně strukturovanou bohatou záležitost. Doma mám docela zásobu 2018 a je teď v perfektní kondici a piju moc rád. Teď jsem ale vyzkoušel Fleurie 2021 z ročníku naopak náročnějšího, tuplem pokud jedete v bio. Po teplé zimě a hodně ranném rašení následoval mráz a sníh, které úrodu dost zredukoval, a v červenci a srpnu dlouhé období drsných dešťů a chladu.
O víkendu jsem otevřel a s radostí vypil Würzburg Silvaner 2022 trocken z Weingut am Stein (web, dováží Der Weinschmecker), tedy od moderního vinařství rodiny Knollových z německé oblasti Franken, podniku biodynamicky hospodařícího (bio certifikování a členové respekt-BIODYN a Naturland) na zhruba 45 hektarech na okraji Würzburgu a v okolí Randersackeru, na často poměrně strmých svazích a hodně zajímavých polohách jako Randersacker Pfülben a Hohenroth či Stetten Stein. Od roku 2001 jsou členy VDP, od 2006 v bio a 2008 začali s biodynamikou. Odrůdově dominantně právě Silvaner, přes třetinu. Čtvrtinu tvoří burgundské odrůdy (Weiß, Grau i Spätburgunder) a další velký díl samozřejmě Riesling, ale pěstují také Müller-Thurgau, Scheurebe, Sauvignon blanc a v menší míře další odrůdy. Dělají především suchá tichá vína, ale i bubliny (klasické sekty šampaňskou metodou i pet-nat) a taky nejen vinné ale i různé ovocné pálenky. Prostě celé spektrum :-) Ve sklepě nerezy, dřevěné sudy různých velikosti, betonová vajíčka i amfory… co je zrovna potřeba a konkrétnímu vínu vyhovuje. Architektonicky dost zajímavá moderní vinařská budova, restaurace, eventové prostory… biodynamika, ale žádný velký punk a i ty „divočejší“ základní věci v lahvích jasně nalajnované a čisté. Mimochodem se (ne)chlubí historií od roku 1890, kdy v místě pradědeček současného vinaře nějaké to víno i dělal, ale primárně to byl špičkový bednář zásobující top vinaře v širokém okolí.
V Praze se uskutečnil už druhý Corpinnat den, o loňském ročníku už jsem se tu rozepisoval. Druhý ročník byl větší, lepší a především tentokrát nejen s podporou dovozců, kteří mají nějaký ten Corpinnat v sortimentu, ale i s vícero zástupci přímo z vinařství a také oficiální podporou sdružení. Součástí byla i masterclass, kterou vedl Carles Del Amor Navarro, dřívější exportní ředitel jednoho z vinařství a dnes ve sdružení zastávající funkci manažera. Přednáška byla informačně dost zajímavá, nakolik pravidelný čtenář tohoto blogu již prakticky veškerá důležitá fakta mohl získat v obšírném článku Corpinnat aneb elitní šumivá vína velmi detailně ;-) Krom základních věcí (Corpinnat ≠ Cava a kde jsou rozdíly) přednáška přinesla i zajímavé věci ohledně nových členů sdružení, aktuálních čísel a statistik a vůbec to bylo dost fajn. A navíc doprovozeno i degustací, která na 12 vzorcích představila různé styly vín v širokém rozptylu ročníků, jedno od každého člena sdružení. Bylo to výborné!
Už jsem to tu psal dříve, ale v posledních letech se dobře bavím u novinek velkých šampaňských domů, které tak nějak… inu různými slovy obalují nesporný fakt, že více než čerpají z formátů, které fungují u menších pěstitelů :-) Vezměte si třeba Maison Ruinart a jejich první nové cuvée po dlouhých dvaceti letech a pohled na „budoucnost Blanc de Blancs“ a „nutnost přizpůsobit se (klimatickým změnám) od vinné révy k vínu.“ S vínem poprvé přišli loni s bází ročníku 2018 a letos následuje už druhá verze, tentokrát demonstrující teplotní rekordy. Blanc Singulier Edition 19 je čistá šardonka ze zhruba dvaceti cru z Montagne de Reims (Sillery a Taissy), Côte des Blancs (Bergères-lès-Vertus a Cramant), Vallée du Petit Morin (Villevenard) a Sézannais (Montgenost). Většinu, 77 %, tvoří ročník 2019 a zbytek rezervy z 2018, 2017 a 2016, z čehož polovina samozřejmě zrála v dubových sudech a ne jen nerezu, a už tomu říkají perpetuální rezerva :-) Na kalech tři roky a chtějí za to 110 éček. Jo a abych nezapomněl, jaká hrůza tohle (ale když může i Moët…), je to Brut Nature úplně bez dozáže. Peklo mrzne!
Klaus Peter Keller (web) je jméno, které asi netřeba úplně představovat. Devátá vinařská generace podniku v obci Flörsheim-Dalsheim s historií od roku 1789. Mentor, vinařský guru a zásadní inspirace mnoha špičkových německých vinařů. A to prosím z dlouhou dobu podceňovaného Rheinhessen, žádná Mosela :-) Producent vín, která se řadí mezi naprostou světovou špičku. Některá jeho vína dosahují i v mladých ročnících cen srovnatelných s těmi úplně nejslavnějšími víny Burgundska a Bordeaux a mají kultovní statut, ale na rozdíl od těchto producentů má v nabídce i kousky cenově dostupné i prostým smrtelníkům. Je to z velké části i jeho zásluhou, že polozapomenutá jména jako Kirchspiel či Morstein jsou dnes vnímána coby půda zaslíbená velkým ryzlinkům. A to teda nemluvím o jeho vášni pro Pinot Noir, který umí připravit až neskutečně dobře (ostatně byl na zkušenou třeba v Domaine Rousseau), a sklepě plném velkých burgundských. Ne nadarmo bývá vidět ve společnosti lidí jako Aubert de Villaine :-)
Letos na přelomu února a března jsem navštívil Beaujolais a Burgundsko, trochu jsem se o cestě zmiňoval. Ale zatím se nevěnoval návštěvám konkrétním vinařů a je to myslím škoda, tak dneska začnu u Domaine Paul Janin & Fils (web) z Romanèche-Thorins, tedy cru Moulin-à-Vent. O vinařství už jsem tu něco psal, dnešek bude spíše doplnění a poznámky ke konkrétním lahvím. Návštěva to byla velmi příjemná, Éric Janin trpělivě odpovídal na zvídavé dotazy a ve vinicích s radostí s vinaři probíral úskalí mladých i starých vinic, úprav vedení vzhledem k počasí a mnoho dalšího. Po mnoha letech, kdy měl vinici čisté a hodně blízko bio, přistoupil finálně k certifikaci a brzy budou mít láhve z jeho 8.5 ha frčku. Trochu více se věnují bílému a vysazují další Chardonnay a pod značkou Maison Paul Janin & Fils připravují vína z vinic v Brouilly a Chénas. Nejstarší Éricova dcera dokončila vinařská studia, absolvovala si stáž v Americe a Austrálii a od loňska už je plně zapojena do rodinného vinařství.
Peklo venku mne inspirovalo odvalit poznámky k vínu s ledním medvědem na vinětě a k suchým bublinám :-) Není to tak dávno, co jsem se zde zmiňoval o vinařce jménem Noelia de Paz a vinařství LaOsa (web), tenkrát mne vzorek moc neoslovil. Nedávno jsem otevřel její Polar Albariño 2022. Tentokrát jsme o kousek dál v apelaci Rías Baixas, konkrétně výtečné oblasti Salnés, 40-60 let staré keře rostou na písku a žule kousek od oceánu, a jde o spolupráci s Rodrigo Méndezem (viz třeba tu). Ruční sběr, lisování celých hroznů a spontánní fermentace v nerezu, zrání zhruba do března tamtéž na jemných kalech. Následně spojeno se zhruba 15 % stejného vína z předchozího ročníku školeného ve velkém foudre. Citronová žlutá barva. Vyzrále ovocná aromatika, žluté jablko a peckoviny, lehce medová a toastová linka s minerální mořskou slaností. Suché, středně plné, s výbornou kyselinou a šťavnatostí, opět žluté ovoce, citronová kůra, hezká stavba, slanost, vyvážené a slušně dlouhé. Solidní kousek, baví. Koupeno ve Španělsku za něco málo přes 14€.
V Praze se zastavil, cestou na svou přednášku na letošním vinařské konferenci při Oenoforum 2024, Moritz Jülg z Weingut Jülg (web) a s dovozcem B.Wine představil pár vín z jejich nabídky. Jsme v oblasti Pfalz a obci Schweigen-Rechtenbach, doslova na hranicích mezi Německem a Francií, od centra nejbližší alsaské obce Wissembourg je to sotva dva kilometry. O vinařství už jsem se tu trochu rozepisoval, dnešek bude tedy jen doplněním pár novinek a aktualizací stavu, společně s degustačními poznámkami. Rodinné vinařství ve třetí generaci aktuálně jede v bio režimu (a považují to za něco, co by mělo být u kvalitních vinařství standardem) na 25 ha vinic na obou stranách hranice, ročně vyrobí do 250 tisíc lahví. Vzhledem k lokalitě mají v podtitulku „Francouzská elegance, Německá preciznost, nekompromisní kvalita“ :-) A druhým dechem u burgundských odrůd dodávají, že pro tu kvalitu je potřeba francouzské klony, ne ty německé. Králem vinic je podle nich Chardonnay, královnou Pinot Noir :-) Sběr ruční, selekce ve vinici i na třídícím stole, školení od nerezu přes velké až po malé sudy. Fermentace spontánní, v nádobách hezky podle dle lokalit s následnou selekcí, prostě nic nezvyklého.
Při psaní tohoto článku jsem na cestě do Beaujolais a těším se na ranní běh k jednomu slavnému větrnému mlýnu :-) Hlavní program se ale týká stoletého výročí „moderní historie“ jednoho producenta právě (především) Moulin-à-Vent, které se zároveň shoduje se stoletou historií tohoto cru. Považovaného v rámci Beaujolais za asi nejlepší, určitě s největším potenciálem zrání, a které aktuálně dělá další kroky, aby tuhle pověst jen posílilo. Takže se o tom dnes něco povíme a časem navážu určitě i nějakými degustačními poznámkami :-)
Mám velký skluz ve sledování domácí vinařské scény, ale s tím už asi nic nenadělám. Každopádně jsem měl teď ve sklence poprvé víno Postmoderna (s podtitulem „Le grand carambolage“) od Milana Nestarce (web). Což je víno v řadě postavené níže než jeho hlavní a top „white labels“ a řekneme přístupnější, na běžnější pití a vhodné do podniků i po skle. Ale upřímně… tak skvělé! Je to čistá Frankovka, Nestarec má odrůdu rád a třeba jeho JIL je naprosto skvělá. Překvapuje mne, že jsem o ní psal jen krátce v tomhle článku a ne nějak víc. Tohle je ale něco dost jiného, jde o směs devíti různých sudů (starších 225 a 400l) z různých lokalit a z ročníků 2016 až 2022, víno nefiltrované a nesířené. V lahvi burgundské pod Ardeaseal špuntem. Jak je JIL trochu důraznější a přísnější a potřebuje čas aby se ukázala, tak tohle jde odšpuntovat a rovnou lít a funguje skvěle lehce podchlazené i při „normální“ teplotě okolo šestnácti. Tmavší rubínová barva, trochu do fialové. A vůně spíš směrem tmavší peckoviny, zralé višně, příjemně jemně kořenité, s trochou vlhké vápenité zdi, stále svěží a šťavnatě působící. Dřevo přirozenou součástí a nijak na sebe neupozorňuje. Suché, středně plné, strašně snadno pitelné a lákající k dalším douškům, peckovinově šťavnatě ovocné, vyloženě chutné, vyvážené, s poměrně uhlazeným jemnějším tříslem, hotové a připravení k pití, dobrá délka… skvělé! Takhle frankovku fakt můžu. Pohybuje se ve čtyřstovkové kategorii, což je na „chlastací víno“ dost, ale na víno s podobným životopisem a kvalitou úplně v pohodě. Pořídím další lahve. Kdyby takhle vypadalo víc „naturálna“…
V německé vinařské oblasti Rheinhessen se nachází obec Westhofen a v jejím okolí několik z nejlepší tratí celé oblasti a výjimečných v kontextu Německa jako takového. A taky tam samozřejmě najdete pár výtečných vinařských jmen, mimo jiné Weingut K.F. Groebe (web, dováží CCVino). O jejich vínech už jsem tu psal před patnácti lety, ale trochu detailněji se jim věnoval až nedávno v zápisku Groebe a jeho základy i velký GG Riesling a pak jedné konkrétní lahvi ve Vinné svátky a Riesling “1763” od Groebeho (a jak stejného víno zraje popisoval letos), takže se tentokrát vrhnu vlastně rovnou na degustovaná vína. Nedávno jsme se totiž u dovozce sešli projekt pár kousků z ročníku 2021, proloženo sem tam dvacítkou na srovnání. A bylo to chutné posezení.
Dnes je Světový den hudby, Mezinárodní den trpaslíků a obvykle bývá i letní slunovrat, ovšem letos trapně připadl už na včerejšek. Taky je to výročí odjezdu posledního transportu se sovětskými vojáky a technikou, popravy 27 účastníků
českého stavovského povstání či úmrtí Václava II., ale též narození papeže Lva IX. či Andrzeje Sapkowského. A moje narozeniny, významem se (zatím!) řadící právě až někde za den trpaslíků a jeho snahu učit tolerantnosti v zahradní
architektuře. Za těch 17 (!!!) let a 4000+ příspěvků, kterými jsem zaplnil tenhle blog, jsem se tu nutně mnohokrát opakoval. A stejně tak, při mírně podroušených debatách s vínomilci i vinaři na různých degustacích, mám pocit, že se
rozhovory točí okolo několika stejných témat a zásadních vinných „pravd“. Na některých se shodneme, u jiných… inu je potřeba víc vzorků, abychom se sešli názorově někde uprostřed. Dnešek mi přišel jako dobrá příležitost tu pár
konversačních témat zopakovat, přičemž níže řečené vyjadřuje názor autora. Můžeme si témata i očíslovat, takže až se pak někdy potkáme, tak stačí říct „sedm!“ a ušetříme hodně času. Přeci znáte ten vtip, ne? Hodím ho na závěr článku :-)
Vinařský fond si nechal vypracovat průzkum jak vnímají víno mladí, který i přes maličký vzorek celkem potvrdil to, co je vidět už nějaký pátek po světě a bylo už prozkoumáno a potvrzeno jinde. „Víno se mezi mladými lidmi netěší takové oblibě, jak bychom si přáli. Vnímají ho jako nápoj starší generace, určený pro formálnější příležitosti. Místo alkoholu volí stále častěji jiné látky jako HHC a THC. Když už po něm sáhnou, dopřejí si raději vodku s džusem či energetickým nápojem nebo pivo. Vedou také výrazně méně intenzivní společenský život.“ Asi bych spíš napsal, že se přiklánějí k nízko nebo nealkoholickým nápojům a z alkoholu volí různé mixované. Obecně spotřeba vína celosvětově klesá, nejen mezi mladými, a významně se zpomalil růst i do nedávna neotřesitelně stoupající kategorii bublin. Ještě to bude zajímavé…
Připravoval jsem nedávno do jednoho časopisu tipy na čtvery skvělé bubliny mimo Champagne i s průvodním článkem, tipy nakonec vyjdou se zástupci Corpinnatu, Franciacorty, německého sektu a kousku z Anglie, ale článek u nich z „kapacitních důvodů“ nebude. Otravný, ale alespoň jsem si během příprav otevřel pár fajn šumivek :-) Třeba teď o víkendu hned čtyři kousky ze Španělska, tři dobré a jeden skvělý. Tak si dneska dovolím zápisek k nim + pozvánku na dvě šumivé akce. U Més U Fan Tres (web) Cygnus Sador Cava Brut Nature Reserva je bio kousek z Alt Penedès, odrůdově Xarel·lo 40 %, Macabeo 40 % a Parellada 20 %. Fermentace v nerezu, na kalech v lahvi 2+ roky, bez dozáže. Už jsem tu psal před pár lety, od té doby se ležení na kalech prodloužilo, ale jinak žádné zásadní změny. Z viněty nevyčtete detaily ročníku, ale odstřel/šarže podle šarže nejspíš v září loňského roku, tj. bych čekal 2021. Citronová barva, pěkné perlení spíše menších bublinek. Čerstvá, trochu výraznější aromatika, klasika, něco citrusů a sušené bylinky. Suché, čisté, vyvážené, krásně udělané, decentně krémové, s jemnou minerální linkou a slušně dlouhé. Nic složitého, ale povedená cava.
Před nedávnem jsem objednal „na léto“ balík španělských šumivých vín, mimo jiné též něco od vinařství AT Roca (Agustí Torello Roca, web) z katalánské oblasti Alt Penedès. O vinařství už jsem se tu zmiňoval, jde o dost zajímavého producenta s bublinami pod označením ne Cava ale Clàssic Penedès, a s poctivým přístupem. Mají vlastní vinice v certifikovaném bio a biodynamice a pracují se třemi partnerskými pěstiteli v certifikovaném bio. Aby se to nepletlo, tak vinař přidal o pár let později ještě značku (či spíš řadu vín) Anima Mundi. Nakolik je už AT Roca čistá záležitost, tak Anima Mundi je připravená plně naturálně, bez síření a tak, dovoluje si tam trochu volnější přístup k maceraci a vůbec stylům mimo apelaci, hraje s amforami a podobně. Dnes se mrkneme na dvoje bubliny, po jedné z každé řady. A hned na úvod mohu říct, že oboje skvělé.
Dnes to bude mix pár zpráv ze světa vína, pár špatných/smutných a něco zajímavostí. A začneme zprávami špatnými. Ve věku 95 let – a než mohl dohlédnout na svůj šedesátý ročník – zemřela jedna z velkých osobností kalifornského Napa Valley, Warren Winiarski. Vyrůstal v polské čtvrti Chicaga, studoval literaturu a politickou vědu, ale osud mu nakonec přichystal úplně jinou roli. Pokud vám jeho jméno nic neříká, pak vinařství určitě znát budete – Stag’s Leap. Jeho Cabernet Sauvignon 1973, vůbec první vyrobený ročník, zvítězil ve slavné pařížské degustaci v roce 1976 a porazil tam i legendární Bordeaux. A postupně se stal jednou z nejznámějších a nejslavnějších amerických značek. Jednu láhev tohoto Cabernetu najdete i v Smithsonian's National Museum of American History. Winiarski už před mnoha lety vinařství prodal Ste. Michelle Wine Estates a loni jej plně převzala skupina Marchese Antinori, ale v pěstování hroznů a vinaření pokračoval i nadále až do smrti.
Vyrazil jsem o víkendu, po delší době mi to opět vyšlo, na Praha pije víno (web), jak se sami popisují „festivalu zaměřeného na autentická vína z regionů bývalého Rakouska-Uherska.“ Vzhledem k tomu, že šlo o již desátý ročník, asi není třeba ho nějak víc představovat, i zde jsem psal opakovaně. A určitě časem vytěžím degustační poznámky od některých vinařů i v dalších článcích. Dnes jen pár dojmů a jen tři vinařství, asi žádné velké objevy ale :-) Každopádně začnu tím, že mne potěšila přítomnost ciderů a piv, žádná segregace a hezky vedle sebe. Myslím nejen u natur scény v tomhle ohledu nepanuje žádná velká rivalita a vinaři neshlíží na ostatní z pozice něčeho vyloženě nadřazeného, ale možná to jen dobře maskovali ;-) Takže za mne poctivé cidery a řemeslná piva vedle vína klidně rád uvidím i příště.
Pokračujeme v reportu z akce Riesling, Pinot & Co. (viz předchozí post). Tentokrát s vinařstvím, které je již zastoupeno na našem trhu, ale stále vlastně docela nově a úplně se o něm neví. Jsme v sortimentu CCVino Mikuláše Cylka a u Griesel & Compagnie (web) z Bensheimu, tedy Hessische Bergstraße a vůbec nejmenší německé vinařské oblasti (se 467 hektary jsou i některé vinařské obce v jiných oblastech větší). Podnik byl založen před jedenácti lety se záměrem dělat seriózní poctivé sekty klasickou metodou kvašení v lahvi, aktuálně pracují čistěji (ale ne bio certifikovaně) na sedmi a půl hektarech na místních žulových vinohradech. Vinař Niko Brandner původně měl být bankéřem, ale prudce změnil kariéru, nastoupil na vinařskou školu a trénoval šumivky u německé špičky Volkera Raumlanda a jak vypadá dobrý Pinot Noir zase u Rudolfa Fürsta, podle všeho si něco odnesl :-) Do vinařství Griesel naskočil hned ze školy jako na svou první štaci, ve sklepě už pár let spolupracuje s Italkou Rachele Crosara. Šumivá vína dělají i ovocná (různé odrůdy jablek, hrušky a tak, vše hezky nejdříve v sudech školené), ale důležitá je samozřejmě révová klasika. Na ochutnání byla jak tři vína ze základní Tradition řady tak, když někoho zaujala a projevil zájem o rozšíření obzorů, i vyšší části produkce.
V Praze se uskutečnil další ročník výtečné akce Riesling, Pinot & Co., kterou pořádá Německý vinařský institut a prezentuje na ní vinnou produkci Německa. Letos se ochutnávka přesunula z velvyslanectví SRN do prostor Goethe-Institutu a vína výhledem na Pražský hrad rozhodně neutrpěla :-) Prezentovalo se několik dovozců, stálicemi i novinkami v sortimentu, ale i samostatná vinařství různých stylů a kvalit, která dovozce teprve hledají. Rozhodně jsem neochutnal všechno, to by poctivě a pečlivě prakticky nešlo ani v případě, že by mne stále trochu nepronásledovala únava a zbytky jet lagu (úspěšně jsem během ochutnávání také zjistil, že jsem si blbě nastavil kalendář a pracovní konferenční hovor nemám večer, ale už ve tři odpoledne, takže si musel dát pauzu v poklidné tiché prázdné čítárně německé dětské literatury…), ale nemálo skvělých vín mi ve sklence skončilo. O třech vinařstvích už jsem začal psát články a další možná přidám. Dneska začneme v oblasti nejen u nás trochu opomíjené, Württembersku…
