Udělal jsem si radost a otevřel vedle sebe tři úrovně ryzlinku od jedné z největších hvězd Alsaska, již po třináct generací vinařícího Maison Trimbach (web). Není to vinařství malé, z vlastních vinic a vinic pětatřiceti dlouhodobých pěstitelských partnerů ročně vyšvihnout přes milion lahví (a k tomu ještě ovocné likéry a pálenky). Jenže už od sedmdesátých let jedou ve vinících ekologičtěji, v jejich vlastních vinicích a u vyšších řad je to bio (někde od 2008) a už se rozhodli ho mít i certifikovaně, u partnerů jde nejméně o HVE3 a také v procesu na bio certifikaci. Starší keře (průměr mají někde ke 45 letům, nové výsadby jsou už dekády selekce řízků z jejich vlastních vinic), vždy ruční sběr a pečlivé delší školení. Bílá prakticky vždy bez malolaktiky, ale s pár měsíci na jemných kalech. Sice se vyhýbají dřevu, s výjimkou občas velkých starých sudů, ale jejich vína mají obrovský potenciál zrání a často mnoho let, než ukáží pravý potenciál, i potřebují. Zároveň je ale na trh pouští (s jistou rezervou, dle vkusu) už vlastně připravená k pití, i u základů někdy až po 2-3 letech a u vyšších řad to může být 5-9 let. Jejich Riesling Clos Sainte Hune, ze specifické malé monopolní polohy uprostřed svahu Grand Cru Rosacker, je dlouhodobě řazen mezi a hodnocen jako jeden z nejlepších ryzlinků – a bílých vín obecně – na světě.
Clos Sainte Hune jsem neměl možnost pít ani chutnat příliš často. Poprvé to bylo v roce 2006, když jsme se na ročník 1997 složili s kamarády a otevřeli jej coby vrchol domácí ochutnávky. Prvek očekávání následoval prvek zklamání ve stylu slavné cimrmanovské frustrační kompozice. Mělo to být v zásadě připraveno k pití, ale… prostě působilo děsně obyčejně. A nevěděli jsme, jestli je to jen otevřeno moc brzy / ve špatné fázi, málo rozdýchané nebo jsme prostě jen neschopni ve víně velikost a krásu vidět. Chutnal jsem totožné víno o pár let později a… vlastně mne stále nijak zásadně nezasáhlo. Naposledy jsem měl (poněkud homeopatickou) sklenku zhruba dvacetiletého exempláře a byl to krásný, elegantní Riesling. Ale když si uvědomím, co dalšího mohu za 150-200€ mít… prostě jsme se nesešli :-)
Teď mi každopádně vedle sebe skončil, v podobě celých lahví a postupném odpíjení v průběhu tří dnů, základní Riesling „Classic“ 2020 (kterého střílí bratru 400 tisíc lahví, v USA je považován za jeden z top RR v poměru cena/kvalita a v minulosti se umístil i ve výběru top vín roku dle Wine Spectatoru), Riesling „Réserve“ 2020 a již také poměrně ikonický (a v jejich hierarchii těsně pod Clos Sainte Hune stojící) Riesling „Cuvée Frédéric Émile“ 2014. Všechno vína úplně suchá. Classic je mix všemožných poloh v Ribeauvillé a okolí, čtvrtina hroznů je z mladších výsadeb v Grand Cru polohách. Réserve je primárně Ribeauvillé a Hunawihr, selekce z různých Lieux-Dits, a starších keřů. Frédéric Émile je čistě Ribeauvillé, ale kombinace dvou Grand Cru – ze zhruba třetiny je to Giesberg pro bohatost a sílu, ale větší část tvoří Osterberg s vyššími kyselinami, mineralitou a obecně přísnější strukturou. Do lahví jde vlastně relativně brzo, ale pak ho dlouho nechávají zrát ve sklepě než pustí na trh. Láhev u všech pistole, základ má šroub a ostatní velmi kvalitní celokorek.
Všechna vína jsou více o jiných složkách než ovocnosti, demonstrují složitější kvality a jsou velmi gastronomicky vděčná. Classic je z ovoce mix malvic a peckovin, do toho trošku pecičkové, listnaté, suché, čisté, s příjemnou kyselinou, vyvážené, moc dobře pitelné. Veskrze chutný, poctivý alsaský ryzlink, nijak komplikovaný ale ani přímočaře jednoduchý. Réserve je všechno tohle ale v o něco strukturovanější, bohatší a lehce plnější podobě, vlastně pocitově ještě méně ovocný a s výraznější listnatostí a se znatelnější mineralitou. Suchý, čistý, seriózní, velmi fajn délka a pitelnost. Tohle je moc povedené. Frédéric Émile je určitě nejkomplexnější, ovocnost s citrusy a citronovou kůrou je spíše příjemným doplňkem květového medu, podbělu, bylinek a listnaté zemitosti, s hodně zajímavým dotykem vanilky (co ale není z dřeva) a kouře. Suché, středně plné, šťavnaté s výbornou výraznou kyselinou a koncentrací, slaná minerální linka, velmi dobrá délka. Strukturované, seriózní charakterní bílé co fantasticky drží v otevřené lahvi a za pár let bude určitě ještě lepší. Ale všechna tři vína byla lepší druhý den, po pravdě.
Ceny? Kupoval jsem ve výprodeji u Global Wines za 305, 431 a 1119 Kč. Aktuálně šla cena ještě dolů, základ už není (ovšem běžný Pinot Blanc mají za 205), ale Réserve je za 369 a Frédéric Émile za „jen“ 959 Kč (původní cenu uvádí jako 1598 Kč). Odpovídá? Upřímně za dvě stovky základ a 370 Réserve bych o tom velmi vážně přemýšlel. Za plné ceny… mám asi jiné favority. Ale vy to samo můžete vidět úplně jinak ;-)
