V rámci sebevzdělávání jsem včera vyrazil na degustaci několika špičkových (především) červených vín z různých koutů světa, o pár z nich tu bude určitě ještě řeč, šlo o nádherný zážitek. Dnes chci ale odhrnout jediné z prezentovaných vín. Zdaleka nebylo v sadě nejlepší, byť nejdražší tedy ano. Jde o praktickou ukázku zmáknutého PR a „velkého příběhu“. Projektu, kde se nenechalo nic náhodě a utratilo se nejspíš otřesné množství peněz. Aby v rámci „poměřování pindíků“ mohl jeden miliardář říkat – v průběhu přetahování se o slavná vinařství a vinice v Burgundsku, Bordeaux a Champagne s jinými miliardáři – že dělá i nejlepší víno v… Číně. Nakolik se jeho konglomerát jinak pyšní spíše tím, že své luxusní výrobky v Číně nevyrábí ;-) Ano, řeč je o Bernardu Arnaultovi, skupině LVMH (Moët Hennessy Louis Vuitton) a víně Shangri-La Ao Yun 2019 (web). Pouštím špičkový soundtrack ke Kung Fu Panda a jdeme na to…
Jaký je tedy příběh vína z pozemského ráje a himalájské utopie, smyšleného údolí Šangri-La? Nebo vlastně od skutečného tibetského města Čungtjen v provincii Jün-nan, které čínská vláda na Šangri-La přejmenovala v roce 2001, mimo jiné coby snahu o nahnání turismu do oblasti. Ale budiž. Vše začalo v roce 2008, kdy LVMH vyslalo do Číny jednoho ze svých zásadních vinařů pro Austrálii, aby jim našel ideální podmínky na tvorbu velkých vín i tam. Dr. Tony Jordan pátral čtyři roky, ale nakonec takové místo objevil na úpatí Himalájí pod horským pásmem Mej-li. Jsme v nadmořské výšce 2100 až 2600 metrů a ostatně i název vína by se dal přeložit jako „létající nad mraky“. Na obou březích řeky Mekong a v místě, kde šlo objevit zbytky výsadeb Cabernetu od misionářů v 19. století. S vinicemi aktuálně o rozloze zhruba 28 hektarů okolo čtyř různých obcí ve 314 různých polohách (rozdělených na 900 ještě menších bloků dle půdních a dalších podmínek, takové burgundštější…), obdělávaných místními tibetskými farmáři, které specifikům práce s révou naučili, ač zde s ní sami pracovali už nějakou dobu.
V místě vybudovali vinařství, dopravit tam vše potřebné nebylo úplně snadné a na první ročník se prý nestihlo dovézt fermentační tanky (v té době se ještě jezdilo přes nějaké šílené horské průsmyky ve výšce až 4300 metrů, dnes už jsou tam tunely, ale v zimě stále může být problém se na místo dostat) a operativně to kvasili v tradičních místních keramických nádobách posbíraných od místních. Historka pěkná. Na celý projekt dohlížel Jean-Guillaume Prats (dříve Château Cos-d'Estournel) a coby sklepmistr se tam s celou rodinou přesunul Maxence Dulou, který má zkušenosti s tvorbou vín od Burgundska a Bordeaux až po Chile a Jižní Afriku, dobu byl společně s týmem z Cheval Blanc zodpovědný za Chateau Quinault L'Enclos.
Odrůdově ve vinicích i víně dominuje Cabernet Sauvignon tak ze dvou třetin, druhý velký díl tvoří Cabernet Franc. V menší míře jsou to pak odrůdy Syrah, Petit Verdot a Merlot (ten v ročníku 2019 ale není). Pěstují tam i trochu Chardonnay. V průměru mají výnos 20-22 hektolitrů na hektar, 2019 to bylo jen 16 hektolitrů. Po dvanácti letech přesných záznamů z hromady meteostanic na to také pustili nějaký AI model pro přesnější predikce co a kdy se jim tam s počasím poděje. Vinice vedou v režimu odpovídajícímu evropskému bio. Ne všechno hrozno skončí v hlavním a top víně, tentokrát to byla jen asi půlka. Lahvují i níže postavené selekce z jednotlivých obcí a další vína. Školeno v malých sudech použitých ale i z třetiny nových a také v čínských keramický nádobách běžně používaných spíš na pálenku. Celkově se museli dost snažit přizpůsobit různé procesy řidšímu vzduchu takhle v horách a dost jinak pracovat s kyslíkem, ostatně i úrovně síření jsou tu nižší než používají doma v Bordeaux. O finální směsi rozhodují v Hong Kongu v nadmořské výšce na úrovni moře. Pobavilo mne, že vyřezávaná bambusová dřevěná krabička, do které dávají každou láhev, je vyráběná… ve Francii.
A jaké že je tedy víno? Tmavé, velmi. Intenzivní a koncentrované, s dřevem patrnějším a vylézajícím více než bych při poměru nových sudů čekal, masitě uzené, s kombinací černého rybízu a tmavých peckovin a čokolády a lékořice a dalších linek. V chuti suché, silné, s výraznou kyselinou, intenzivní, strukturované, precizní ale takové trochu chladnější, s výrazným tříslem, tmavou ovocností, kouřovostí. Efektní, určitě s potenciálem zrát. Ale… srdce mi z toho rychleji prostě nebuší. Je to dobré červené? Určitě! Bylo nejspíše extrémně drahé a náročné dospět do bodu, kdy odtamtud produkují stabilně víno podobné a podle světové kritiky čím dál vyšší kvality? Bezesporu. Přijde mi obsah sklenky, ač s podporou toho všeho zajímavého okolo, vyloženě výjimečný a jako něco, za co by dávalo smysl vysolit 300+ Euro? Ani omylem. Ale upřímně… za které víno vlastně ano? Jenže když byla ve sklence vedle Seña nebo Inglenook Rubicon, ale třeba i několikanásobně levnější Nicolás Catena Zapata, tak to jsou všechno vína s dlouhou historií, ověřeným vývojem v lahvi, taktéž se silným příběhem a za mne (především v případě prvních dvou dost dramaticky) výrazně zajímavějším a charakternějším projevem, u kterého požadovaným penězům rozumím o něco víc. Ale nebojím se, že by to LVMH stejně všechno snadno neprodalo :-) Už k tomu mají i vlastní speciální Riedel sklenku na „Himalájský projev“ %-) A kola byznysu s luxusem se musí otáčet…
