Uplynulé tři dny jsem strávil ve Veroně, respektive především v okolních kopcích a údolích a ve vinařstvích produkujících Valpolicellu. Počasí bylo hnusné, zima a povětšinou pršelo a foukal silný vítr, ale stále řádově lepší než hned v několika evropských zemích, Českou republiku nevyjímaje. Už v únoru byla nervozita vinařů úplně hmatatelná a nejhorší obavy se bohužel naplnily. Na fotky mrazem poničených vinic byl děsivý pohled, mnoho vinařů přišlo o prakticky celou letošní úrodu a bude potřebovat veškerou podporu, kterou budou moct věrní zákazníci poskytnout. Teplota leckde spadla natolik, a navíc opakovaně, že nepomáhalo už v podstatě nic. Ten pocit musí být strašný.
Já se mohl v lezavém počasí zahřát některým z místních červených, hlavně Valpolicella Ripasso a Amarone nabízí tepla až až, a na zdejších vinicích to vypadalo prozatím v pohodě. Valpolicella nejsou zrovna vína neznámá, v roce 2020 udělali (dohromady všechny kategorie) nějakých 67 milionů lahví a podstatná část šla na export, poloha mezi turisticky extrémně vděčným Lago di Garda a Veronou taky dost pomáhá. Přesto si v následujících týdnech asi dovolím nějaké souhrnné základní informace sepsat, u poznámek k některému z navštívených vinařství. Ochutnal jsem si i něco mimo, po vlastní ose v baru kousky z té „naturálnější“ scény. Jinak program organizovalo místní vinařské konsorcium (Consorzio Tutela Vini Valpolicella), na jehož pozvání jsem také dorazil. V dešti nechtěli novináře „trápit“ vinicemi, ale na mírný nátlak pár jedinců i tam vzali, a jak už tam jednou člověk s vinohradníkem byl, samozřejmě se začal časový rozvrh trochu rozpadat :-) Projeli jsme vinařství různých velikostí a přístupů ve vinicích i ve sklepě, rozhodně to nebylo jen o pár nejslavnějších značkách, a šlo o podnětný zážitek. Pro dnešek zatím pár fotek, ale k tématu se vrátím…
