Uf, zpět z Japonska a pomalu se přizpůsobuji změně času, jídelníčku i pitného režimu :-) Dobrovolně přiznávám, že je to především jídlo (a záchody!), po čem budu tesknit asi nejvíce. Pokud jde o saké (a také okinawské Awamori), tak jsem myslím na chvilku docela saturován. Snažil jsem se chutnat a pít především takové ty věci, co se vyvážejí méně, nepasterované kousky a různé specialitky. Jen je vůči koruně historicky téměř nejlevnější a více než fajn věci se tam dají koupit už okolo 2000 ¥ (= sotva tři stovky!), a velmi slušné i o dost levněji, takže to popíjení ani nepřišlo moc draho. Do třech tisíc jenů jsem vysolil třeba i za unikátní čerstvé daiginjo používající vodu z hory Fuji a smíšené se saké naopak 27 let starým. Podobné věci, když už se dostanou ven, stojí majlant. Nakolik šlo o rodinný výlet s i dětem přizpůsobeným programem, tak jsem i tak stihnul do nějaké té sakévarny zaskočit (dvou dokonce), i do whisky palírny, pivovaru a taky vinařství. Uznávám, že je to na rodinnou dovču asi nadprůměrné, ale vždy šlo spíš jen malou degustaci a nákup!
Upřímně od doby mých dvou prvních návštěv před 16 a 14 lety se tohle dost změnilo. Turistů více, i když jsme měli myslím štěstí (rozuměj dobré plánování!) na trochu „slabší“ dva týdny a žádné šílené davy ani na zásadních místech se nekonaly (pohled na připravené zábrany na hodinové fronty ovšem naznačoval, že to může vypadat i dost jinak), ale zároveň i o dost lepší servis a podniky připravené na ochutnávky chtivé cizince. I navigace všemožná a další materiály častěji v angličtině, nakolik domluvit se tímhle jazykem s živou osobou stále poněkud komplikované. V jednom ubytování, které bylo i s jídlem, jsme dostali několikastránkový instrukční manuál s báječnými větami typu „Žádné změny v jídle. Nemůže vám připravit pokrmy korespondující s vašimi alergiemi, náboženstvím či kulturou omezenou dietou“ (z toho by úředníky v Evropě nejspíš kleplo) a následně i upozorněním, že personál nemluví žádným jiným jazykem než japonštinou a veškeré naše případné problémy máme řešit na recepci za použití elektronických překladačů. V kombinaci s navigací v Google Maps (případně domácích Mapy.cz, které jsou na některé věci ještě lepší!) a překladačem, který z fotky umí i všemožné znaky převést do čitelné podoby, je pobyt o dost snazší. Jasně, občas vám překladač sdělí, že alkohol podávají jen osobám „od 20 do 37 let“ a jen těžko zjistit, kde udělal chybu. Nebo mluví o syrové koze a pití s hadem, ale to zrovna říká pravdu. Ale když si na ranním běhu do přírody přeložíte nečekanou výraznou tabuli uprostřed lesa jako varování před medvědy, tak – po rychlé otočce zpět – tu appku každopádně dost oceníte!
Nevím, nakolik budu z výpravy sepisovat nějaké další větší zápisky. K lahvím, co tu nejdou koupit, to stejně nedává smysl (i když jsme tedy s přáteli vdechli i nějaké ty ověřené klasiky jako Billecart-Salmon Sous Bois nebo Palmer & Co. Rosé Solera, co je tam běžně k dispozici za normální ceny v nákupácích na vlakovém nádraží nebo polovečerkách v okrajových čtvrtích, z toho by leckterou domácí vinnou speciálku asi ranila mrtvice) a většinu historek si spíš nechám na osobní setkání s rodinou a kamarády, ač jsem teda ledasco provařil ve stories na Instagramu (je tam i archiv). Každopádně pokud náhodou o cestě do Japonska uvažujete a máte nějaké zásadní dotazy, klidně se ptejte, rád zkusím odpovědět :-) Od následujících dní se snad už zas vrhnu na vinné zápisky!
